Maturita mrože Ambrože

Ambrož nebyl tak úplně běžný mrož. Jistě, mluvení, stejně jako všem ostatním ploutvonožcům, mu nedělalo nejmenší problém. Ale přeci jen měl jednu zvláštnost. Za jeho rašícími bílými kly a vousatou pusou se ukrýval mozek, který myslel na věci ne přímo mroží.

„Ambroži! Co to děláš?!“ káral ho zase učitel zvýšeným hlasem, „dneska poznáváme plže a mlže, tak co si to tam čáráš ploutví?“

„Ale…“ začal Ambrož tuše, že hlučnému učiteli Tichému se jeho odpověď zdát nebude, „zkouším si spočítat, kolik slávek připadne na jednoho žáka. Slyšel jsem, že lidé tomu říkají matka-má-tiká“

To už začínal hnědý mrož Tichý brunátnět. Kymácivě se dokýval k Ambrožovi a ocasem smazal veškeré náčrtky.

„Už zase? Tak to tedy ne! Dokud tady učím já, žádné podobné vylomeniny dělat nebudeš. K čemu ti to kdy bude? Co? Umět počty… Pěkně se budeš učit, jakou ulitu má který plž. Vždyť tě zanedlouho čeká zkouška dospělosti. A nechceš své rodiče zklamat, no ne?“

„Ano, pane učiteli,“ přitakal Ambrož a smutně sklopil svoji sametovou hlavu.

Ale já se to šprtat nechci, nechci a nechci, křičel v duchu, stejně vždycky budu vědět, co je dobré k jídlu a co ne. Proč se nemůžu učit třeba tu matka-má-tiku nebo prostě něco, co mě baví? Tichý je normální suchar.

„Milí žáci,“ rozkřikl se učitel, ale to už odbilo na konec hodiny – tedy odbilo; příboj zaplavil učební plácek do takové výše, že odplavoval slabší žáky do moře.

„To je tedy konec hodiny,“ snažil se Tichý přehlušit hlučné plácání ploutví odcházející omladiny. Mrožata byla ale myšlenkami úplně jinde.

O pozornost se zase hlásil největší raubíř – tak řečený Tesák. Svou přezdívku si vysloužil tím, že mu už narostly bílé, dlouhé a pěkně tvarované kly, což ho činilo dospělejším. Tesák zvládnul pomocí houpavého pohybu, kdy zabodával kly střídavě do ledu, překonat převis, a teď se nad ostatními mroži hrozivě tyčil. Vítězoslavně zamával ocasem.

„Jdeš dolů, holomku?!“ snažil se korigovat Tichý, ale Tesák si z jeho decibely napěchovaného barytonu nic nedělal.

Zato párek tučňáků byl očividně vyrušen ze své oblíbené kratochvíle a rozvášněná paninka se vyděšeně ptala milence: „To už jsou tu opět velrybáři?“

Opodál stál nehnutě Ambrož s kamarádem Fouskem.

„Tak co? Kašleš dneska na učení? Dem se zhulákat?“ pošeptal Fousek, aby je Tichý neslyšel.

Ambrož pokrčil rameny: „Asi jo. Stejně se na maturitu učit nebudu. Jsou to blbosti a dožene se to o svaťáku.“

„To je slovo chlapa!“

Dvojice mrožů se odkolébala a na jakési vzdálené kře začala do zvuku větru vyluzovat zvuky nápadně připomínající japonské karaoke…