Malý princ

Eduard se probudil s výkřikem, přišlo mu, že se snad utopí v potu. Cítil jak se promočené pyžamo lepí na holou kůži. Zprudka se napřímil na posteli, Těžká duchna ho skoro zase povalila zpět. Rozhlédl se a téměř vydechl úlevou, poznával tu nevytopenou podkrovní místnost. Byl u babičky, takže v bezpečí. Tahle asociace u něj vznikla už dávno, vlastně si nebyl jistý kdy přesně. Pokusil se si vybavit noční můru, která ho tak vyděsila, ale moc se mu to nedařilo. Viděl jen malé útržky – oči, houkání sov, déšť, tma, strach. A zima, ta mu vlastně byla pořád. Přes malé okno se zaprášeným sklem chvíli pozoroval sněhovou vánici zuřící venku. Vločky se točily ve vírech, které připomínaly nějaký úžasný tanec než dopadly na parapet, aby je po chvíli vítr zase smetl.

Rozhodl se vstát, rychle se oblékal, zatímco k němu doléhala hudba linoucí se z omláceného dřevěného rádia stojícího v kuchyni na krbové římse. Poznával vánoční koledy. Už se těšil až sejde dolů a zase uvidí babičku. Už předem věděl jaký pohled ho dole bude čekat. Babička, oblečená do vánoční zástěry zdobené sněhovými vločkami se bude sklánět nad kamny, hřejíc si hubené ruce pokryté velkými hnědými skvrnami, bude se usmívat a šedýma očima po očku sledovat malého Honzíka hrajícího si s dřevěným koníkem na koberečku před příborníkem.

Byla to jedna z jeho nejmilejších vzpomínek z dětství, opakoval si ji v hlavě snad tisíckrát. Jako malý trávil v téhle malé chaloupce odtržené od světa každé vánoce, zatímco jeho maminka prodávala v supermarketu a snažila se nadělat co nejvíc přesčasů.

Sehnul se aby mohl projít dveřmi a sešel do největší místnosti chaloupky, kuchyně spojené s obývacím pokojem a jídelním koutem. Zklamaně si všiml, že babička se nehřeje u kamen, místo toho seděla na rozvrzané lavici a louskala ořechy. Ale Honzík se batolil před příborníkem a tiše si hrál. Vždycky si hrál tiše, babička mu jednou řekla, že proto že se bojí aby mu někdo koníka nevzal, nebo aby se nesplašil. Zdálo se mu to už tak dávno…prohrábl si šedivěcící vlasy a podíval se na umělý stromek stojící v rohu. Leželo pod ním několik dárků, babička je tam vždycky dávala už ráno, říkala potom, že Ježíšek k nim chodí jako k prvním aby stíhal, ale že dárky by si měli rozbalit až večer. Jednou to neudělal. Bylo mu pět let a moc si přál draka nebo něco takvého, už si přesně nevzpomínal, prostě to do večera nevydržel. Nic mu neřekla, ale stejně tehdy vycítil jak moc se zlobí. Byl to drak, zelený, pamatoval si, jak ho hodil pod postel a už nikdy nebyl ochotný se na něj ani podíval, přišlo mu, že se dívá vyčítavě.

"Veselé Vánoce," řekla mu babička aniž zvedla hlavu od ořechů a přetrhla tak proud jeho myšlenek. "Chceš něco k snídani nebo to zase zkusíš se Zlatým prasátkem?"

"Asi si něco dám babi a taky ti přeju veselé Vánoce, i tobě Honzíku."

Honzíkovy "selé ánoce" skoro zanikly v babičině odpovědi. Ukrojila mu veliký kus domácí vánočky s rozinkami a do velikého krajáče mu nalila čersvé kozí mléko.

"Děkuju moc babičko," řekl.

"Nemáš zač," odvětil a usmála se na něj. Celá tvář v tu chvíli připomínala seschlé jablíčko. Vrásky se jí složily do vějířů okolo očí. Ale ty ho vyděsily. Vykřikl, hůř než před chvílí v posteli, vyskočil na nohy, hrnek se zapotácel a mlého se vylilo po stole.

S trhnutím se probudil zalitý potem, rychle se posadil, flanelová pokrývka mu sjela až k pasu. Zrychleně dýchal a ruce pevně svíral v pěst, snažil se uklidnit, ale srdce ani mozek neposlouchaly, bušily a bušily, snažíce se mu ještě něco říct. Přikrývka vedle něj se zavlnila.

"Co se děje zlato?" ozval se rozespalý hlas. Petra.

"Nic miláčku," zašeptal, "jen hloupý sen, promiň, že jsem tě vzbudil."

Přivinula se k němu a pevně ho objala, cítil jak se mu na hrudník tlačí její malá ňadra, drobné ruce ho pevně svíraly.

"O čem se ti zdálo?" zeptala se pevně, už vůbec nezněla rozespale.

"O babičce," řekl a pokusil se vymanit z jejího sevření, nepotřeboval, aby s ním zacházela jako s malým dítětem. Ale ona ho nepustila, místo toho se k němu přivinula ještě mnohem pevněji.

"Klid miláčku můj," zašeptala mu do ucha, "nemusíš se ničeho bát, slibuji, jsem tu s tebou a žádný hloupý sen nás přeci nerozhází ne?"

Svírala ho pořád pevněji a pevněji a mluvila čím dál tím naléhavěji, v hlase se jí ozýval zoufalý podtón, který ho děsil.

"Budeme spolu žít šťastně až do smrti, nic nás nikdy nerozdělí, ani ta smrt, budeme ležet v jejím chladném objetí spolu. I když nás třeba na chvíli rozdělí, tak dřív nebo později se v jejím chladném objetí zase všichni sejdeme. Slibuji!"

Vytrhl se jí.

"O čem to sakra mluvíš?" vyjekl dost rozházeně, "proč mluvíš takhle, co se sakra děje?"

Podíval se na ní, na svou lásku ze střední školy. Pořád ji viděl jako tenkrát, i když už dávno byli svoji. Viděl ji jako tu nádhernou holku s blond vlasy, kulatým obličejem a neuvěřitelným nosánkem pokrytým pihami. Byla tak jiná než on, hodně se smála, měla spoustu kamarádů, hodně peněz, úplnou rodinu, radovala se ze života. Zamiloval se do ní hned jak ji poprvé spatřil, bylo to neuvěřitelné, myslel si, že je někde v pohádce a ona musí být nějaká víla.

Dohromady se daly v posledním ročníku na maturitním plese a už nikdy se od sebe neodloučili. Vlastěn ani nevěděl, jak se to přesně stalo. Moc si tho nepamatoval, byl dost opilý, ale prý se jí zastal proti několika dalším spolužákům.

Podíval se jí do očí, musel. Nechtěl, protože něl temné tušení, co spatří. Bojoval sám se sebou a smutn pohlédl své lásce do očí – hnědá, ne zelená, ale prokletá hnědá, která znamenala, že se krásná realita opět změní v další noční můru.

Smutně se usmívala.

"Ahoj," řekl. Podíval se sám sobě do očí. Nezmizel, na nic si nevzpomněl, žádná iluze.

"Tohle je tvoje práce?" zeptal se.

Postava zavrtěla hlavou.

Po chvíli mu to došlo.

"Co je vlastně skutečné?" zeptal se, "Co z toho se opravdu stalo a co jsem si jen vysnil?"

Postava opět pokrčila rameny, Eduard se jí stále díval do očí, ale i tak koutkem oka postřehl, že čím déle zůstává na místě, tím pevnější obrysy dostává jeho okolí. Z šedi vyvstávali stromy, hory i ptáci.

"Tohle znamená že nevím já, nebo ani jeden z nás?"

Postava se usmála, jako by byl žák co překonel očekávání. V tu chvíli se objevily dvě stezky. Obě vedly z údolí, obě byly zdánlivě stejné. Ale ten rozdíl mzi nimi Eduard cítil moc dobře.

"Jak to? Jsem myslel žes mi to měl jen ulehčit?"

Nyní pochopil i to poslední – vždycky máme možnost volby, ale musíme si ji zasloužit. Kdyby zůstal s babičkou nebo manželkou, zemřel by. Šťasný. Ale to on nedokázal, nebyly to oči jeho vzpomínek ani představ, co ho donutili pokračovat v cestě, ale on sám.

Jenže to na věci nic neměnilo, už se jednou rozhodl. Nevěděl kdy a jak, ale tohle cítil. Proto se po krátkém zaváhání vydal levou stezkou, tou, o které by poutník po chvíli zjistil, že se nepatrně svažuje.