Lovec nebo oběť (1. část)

Tma…nebo světlo? Nevím, je to jedno. Přestávám vnímat…
Jmenuji se…Vlastně ne - nejmenuji se, nejsem, není mi, nežiji…Jména a data nejsou podstatná. Ale říkali mi Hunter’s Night Mare. Noční můra Lovce. A tou jsem skutečně byla.
Teď tu však obávaná Mare (nebo Mary, jak to někteří zkomolili) leží..nebo sedí, stojí? Ale to je vlastně taky jedno.
Umírám. Ano, i ten kdo nežil, může zemřít. Smrt si nevybírá. Říká se, že v posledních minutách vám proběhne život před očima. Nevím, co je na tom pravdy. Většinou se svých obětí neptám. Ale dokud ještě dokážu udržet myšlenky pohromadě, řeknu vám, co konec ukázal mě. Není to celý můj život, ten si nepamatuji. Nesmím si pamatovat. Ale od jistého dne si vybavuji všechno jasně:
Ptáci vesele trylkovali, slunce rozesílalo svoje zlatavé teplo do všech stran, pestrobarevná mozaika lidí se táhla ulicemi, holčička vytáhla svůj nosík z kopečku zmrzliny a zasmála se. Já kolem toho prošla, drtíc v ruce kartičku z tvrdého papíru. Zamířila jsem do budovy, jejíž adresa byla na vizitce. Nedá se ani říct budova, jen obyčejný dům, jeden z desítek podobných v okolí. Jen tenhle měl na dveřích podivný znak, stejný jako u adresy, kterou jsem svírala v dlani.
Zaklepala jsem. Do škvíry, která se pootevřela jsem dle instrukcí vhodila onu navštívenku. Šramot, jak ji někdo sbírá z podlahy, chvíle ticha a dveře se otevřeli. Přivítala mne zakaboněná tvář neznámého chlapíka. Ten mě posléze dovedl ke dveřím na konci haly, otevřel je a ukázal dolů po úzkém tmavém schodišti. Pak si šel zase po svém.
Sestoupila jsem po schodech do vlhké chodby. Ukončovali je masivní dřevěná brána s kováním. Brána v podzemí – trochu nezvyk. Když jsem k ní došla, otevřela se asi sama, jelikož za ní nikdo nestál. Místnost, která se přede mnou zjevila, byla až příliš honosná na starší rodinný domek. Vlastně všechno bylo divné. Studené kameny pod nohama i na zdech zakrývali očividně drahé koberce se složitými vzory. Stoupla jsem si doprostřed místnosti, osvětlené snad až zbytečným množstvím svícnů, tam, kde byl v koberci vetkán stejný znak, který už jsem 2x viděla. Kolem mě byla v kruhu naskládána zdobená křesla, která byla, stejně jako zbytek pokoje, sladěná do zlatorudé barvy.
Po chvíli vstoupilo stejnou branou jako já několik postav v nachových pláštích s kápěmi hluboko do obličeje. V tichosti se rozsadili po křeslech. Poté zjevně nejváženější z nich (podle hlasu muž) promluvil.
„Víš proč tu jsi?“ bylo vše co řekl. A já věděla. Přikývla jsem a rozhlížela se zvědavě po tajemných osobách kolem. To, co začalo, by se dalo nejlíp popsat jako neorganizovaná tichá pošta. Kdo nešpital, pozoroval mě se stejným zájmem, jako já je.
Pak ten, který na mě prve mluvil, vstal. Došel k jednomu z koberců na stěnách a odkryl jej. Objevila se menší dvířka, která vypadala, že nemají být snadno k nalezení. Muž mi pokynul abych jimi prošla. Za nimi byla další prostora sklepení, tentokrát však o poznání prostší. Holá kamenná kobka, jejímž jediným zařízením bylo pár jakýchsi rohoží a asi tři nebo čtyři svíce, osvětlující police se zbraněmi. Kuše, dýky, meče, kolíky, kříže…Takový arzenál mě nemohlo překvapit. Tohle nenápadné stavení bylo přece centrálou tamních Lovců.
Takové sklepy a krypty jako tahle byly po celém světě, stejně jako jejich obyvatelé. Skupinky Lovců se v nich přes den schovávaly před světem, kterého se zřekli, aby jej mohli chránit. V noci se však města stávala bitevními poli. Probíhala v nich dlouholetá válka. Zuby, drápy a nadlidská síla na jedné straně, zbraně a důvtip na druhé.
Mnozí lidé pokládají upíry za pohádky. Ale až vám v noci tahle pohádka zastoupí cestu, zahryzne se vám do krku a vypije krev, budete se asi na pohádky dívat trochu jinak. Tihle Lovci se vás před tím snažili chránit a já k nim přišla, protože si mě vybrali, abych se stala jednou z nich – Lovkyní.
Stařešina už lovit nemohl, ale učil ostatní a díky své moudrosti a zkušenostem byl tím prvním z nich. Dalo by se říct, že je vedl. Přijímal také nováčky, tak jako ten den mě. Posadil se na jednu z rohoží a já se uvelebila proti němu. Jeden z Lovců k nám přinesl kalich s podivnou tekutinou. Podal ji Stařešinovi a odešel.
„Napij se a zříš budoucnost i současnost“ vybídl mě pak a postavil pohár doprostřed mezi nás. Uchopila jsem ho a usrkla trochu jeho obsahu. Nechutnalo to zas tak špatně.
Z toho, co bylo dál, si vybavuji jen malátnost, zlověstné krvavé sny, známé tváře a slova, která mě probudila:
„Tvá rodina nežije. Zabili je.“
Věděla jsem dobře, o čem mluví. Nebyl jsem zmatená. Ty sny, kterými jsem si před chvílí prošla, mi sdělili to samé. Moje rodiče, bratra, všechny povraždili…Upíři…Viděla jsem to…Všechno…
„Tvá minulost skončila. Tvá přítomnost jsme my. Tvá budoucnost je tvé poslání.“ zahřměl muž mohutným hlasem, jež se s plnou silou odrážel od kamenných stěn. Posadila jsem se na zmuchlanou rohož, na které jsem dosud ležela a vzpamatovávala se ze mdlob.
„Proč? Proč je zabili?“ ptala jsem se téměř se slzami v očích. Znala jsem pravdu o upírech a slunci, že jim je nepříjemné, ale dokáží ho snést. I tak mi došlo, že není normální, aby se upíři takhle za bílého dne sešikovali a vyzabíjeli celou rodinu. Museli mít důvod, aby tohle udělali, jen tak pro nic za nic by na slunce nevyšli. Až příliš je pálilo.
„Nechtěli je, ale tebe. Jsi vyvolená. Lovců je mnoho, ale hvězdy pravili, že jen vyvolená dívka může rozhodnout válku. Ty jsi ta dívka a oni to vědí. Je štěstí že jsme tě objevili první. Jinak bys skončila stejně. Tohle je tvůj osud – tvé poslání…“