Ležela na louce

    Nedoufá, že se něco změní. Něco z toho, co cítí. Není pro, to rozhodně ne, ale je smířená. Už se tomu nebrání, nebojuje. Stébla trávy hladí její tělo, oblékají ho do jemných šatů se sametovým odleskem. A bledá pokožka se jako by nic zbarvuje lehce do okrova pod slunečním svitem. Kolem hlavy jí kvetou pampelišky. Jindy by kýchala,
ale dnes ne.
Vítr už odvál všechen pil a teď se počíná věnovat česání oříškových vlasů. Voní jarem. Voní horským vánkem a kopretinami. I stromy hrají šumivý doprovod pro bublání potoka, odnáší lesu zbytky dlouhé zimy. Konečně.
    Měla ráda jaro. Vždy říkávala: "Už za půl roku budu mít narozeniny a za rok přijde další jaro!" a pak se rozesmála. Její smích hrál jako by se chtěl dotknout hvězd. Ne, neskřehotala jako některé její spolužačky, ona ne.
    Dlouho procházela životem jen tak, s úsměvem. Všechno se zdálo tak jednoduché. A každou překážku zveličovala, ač nevědomě. Možná proto o svých problémech s nikým nemluvila, nejspíš si uvědomovala, jak jsou smávnutelné, jak snadno by ostatní zgumovaly její vykreslenou představu. Byla si vědoma toho, že existují mnohem těžší prohřešky a problémy než ty její. Než ty její, nad kterými vždy věšela hlavu, zavírala se v pokoji a zapalovala cigaretu..
Milovala život!
Ráno vstávala brzy. Velice brzy. Zamykala za sebou dveře ještě před východem "Toho pomeranče nahoře," jak říkala a procházela se po prázdné přírodě. Zbožňovala ten pocit, že je první holkou, co ten den ucítila vůni zahrady. Že je první holkou, co jako první uviděla třpyt sněhových vloček nebo temné barvy spadaného listí.
A lidé ji rádi potkávali. Měla pro každého alespoň trochu jisker ze svých tyrkysových očí.
    Třeba proto ztratila sílu. Tolik rozdávala, až nezbylo pro ni samotnou.
Každé ráno vstávala, aby byla sama v celém prostoru, rozléhajícím se po okolí jejího domu. Uvařila si kafe a popíjela ho na staré popraskané židli vedle keřů, jejichž jméno si nikdy nezapamatuje. Seděla tam a vyčkávala. Až vyjde to slunce. A ona bude muset jít jako každý den do školy a tam se usmívat jak kráva. Ano, musela se usmívat, vždyť to od ní všichni čekali! A po obědě se chodila procházet do kopců v okolí. Žila v podhůří na vesnici. Žádné velké domy ani dým, ani firemní závody a rušné silnice. Jen klid a čerstvý vzduch a skály a výhledy, květiny a stromy a..život.
Milovala život. Zbožňovala nekonečný pohyb a všechny rozmanitosti krajiny.
    Ooo, ano. Milovala. A snad i miluje. Snad si nevzpomíná na to všechno. Jistě by ji to svazovalo. Třeba měla bojovat, než bylo pozdě.
Teď tráva škrábe její tělo a vítr cuchá jednotlivé pramínky vlasů. A ona..leží tam, jako by byla se vším smířená. Slunce slabými večerními paprsky ještě zkouší rozehřát její ruce a nohy, ovšem marně. Rány na prsou nezhojí. Ta dívka splyne s přírodou. Kousek její životní energie, té, kterou tolik vyzařovala, bude v každém jednotlivém kmeni, v každém stéblu a kapce rosy. Bude nás hřát při letním dopoledni a bude nás mrazit v zimních večerech. Oplaťme jí to, jako ona oplácela naše pohledy úsměvem, my chraňme její duši, aby se neztratila v zapomnění.