Lepší zítřek

Lepší zítřek


Moje jméno je Martina. Tuctové jméno pro tuctovou holku, řekla bych vám dřív. Dneska už bych to bohužel říct nemohla. To bohužel je tam úmyslně, i když se asi divíte. Ráda bych byla zase ta obyčejná holka, stejná jako dalších dvacet v řadě za ní. Neobvyklé přání, vím…

A za všechno může Johnny. Ten úžasný Johnny. Můj Johnny… Dřív můj, ano… pravda. Za vším je dycky nějakej chlap, no ne? Stejně tak u mě…


Povzdechla si. Johnny. Ta vzpomínka ji bolela. Nesnášela tu vzpomínku… stejně jako jeho. On mohl za to, že tu teď seděla sama a z očí jí už nadobro zmizely veselé jiskřičky, pro ní dříve tak charakteristické. Ty jiskřičky, které v ní Johnny vždy lehce vyvolal. A pak odešel, prostě ji opustil.
Ale něco jí přece nechal…
Začala se jemně třást.


Johnny, lásko, proč? Dostal si mě tam, kde jsem nikdy nechtěla být a klidně jsi odešel. A mě nechal na dně. V pekle na zemi…


Prudce vstala. Nemohla už sedět. Párkrát nervózně přešla po tom zatuchlém doupěti, které bylo jejím domovem. Dříve i jeho domovem. Třeba tuhle lampu kupili jednou spolu. S nenávistí pohlédla na nevinný kus nábytku.
Rychle se otočila a zhluboka nadechla.
Zavřela oči.


Klid, uklidni se. Lampa za to nemůže.
Dám si…. Jo. To mi pomůže. Odpoutám se… od toho hnnusnýho světa s hnusnejma lampa.


Otevřela šuplík a v očích jí zajiskřilo. Ne radostně, ale úlevně. Touhou. Vždyť neměla svoji dávku tak dlouho… tolik nekonečných hodin. Každá hodina, kterou byla nucena strávit v realitě, jí působila neskutečná muka.
Věděla, že je až na spodu feťáckého žebříčku, ale co mohla dělat? Ten kolotoč byl až příliš rozjetý. Už z něj nešlo jen tak vystoupit. Šlo jen vypadnout… a právě v této situaci ji zanechal Johnny. Dnes to bylo půl roku.
Než ho potkala nevěděla nic o životě, lásce, vášni, drogách…. zoufalství a euforii. Nic z toho neznala jinak, než povrchně.
Nesnášela život. A zároveň? Chtěla být tou dívkou, jako dřív…


Chci být zase ta tuctová Martina. Ta šedá myška… Nešokující, nepobuřující, nezkušená a životem nezkažená. Johnnym nezkažená.


Zoufale se rozesmála. Už to cítila… to bylo ono…
Smála se a smála své vlastní ubohosti, svému trpkému životu. Svým myšlenkám na Johnnyho.
Nejen ona, ale i její smích se změnil. Byl hysterický a zoufalý. Už zapomněla, jak zněl její upřímný zvonivý smích, který na ní dřív její přátelé tak zbožňovali. Ti přátelé, které už všechny ztratila. Nadobro. Ti, které vyměnila za nové -- za bandu feťáků.
Feťáci. Smála se. Feťák. Zvláštní slovo. A zase ten její šílený smích.
A náhle nastal obrat. Její pohled padl na tak dlouho nenáviděnou lampu, která jakoby teď svítila fialově. Ještě před půl hodinou bylo její světlo normálně žluté.
"Sviť!" zařvala na lampu vztekle. Lampa se z jejího pohledu jakoby na výsměch začala kývat ze strany na stranu a začala červeně blikat.
"Tak tohle si dovolovat nebudeš!" Nahrnula se jí do tváří krev. Jediným rychlým pohybem ruky lampu poslala tvrdě k zemi a žárovka se roztříštila. Jako už dávno se roztříštily její sny, její život. Neměla už žádné cíle a i její touhy se omezily na pouhou potřebu dávky.
Teď se vítězně podívala na rozbitou lamu a spokojeně kývla hlavou. A pak se začala zase divoce smát. A smála se a smála…
Až i úsměv pomalu vyhasl, ona se schoulila na polorozpadlé pohovce do klubíčka a vrátila se k myšlenkám na něj.


Johnny, Johnny, Johnny. Nesnáším tě… miluju tě.
Ale… musím jít dál, překonat to. Budu jako dřív! Ta tuctová Martina… jo!


Do očí se jí vrátila jedna ztracená jiskra, nejistě zablikala a poté se jistěji usadila tam, kde dříve suverénně zářila celé hodiny.
Ano, přestane. Už si nedá. Nikdy.


Nedám si. Budu to zase já. Nebudu potřebovat nic, jen jíst a spát. Jen já budu ovládat svůj život. Žádný závislosti. JEN JÁ.


Usmála se. Sebejistě. Dokáže to.
S novým snem usnula a i ztracené naděje se pomalu vracely. Našla odhodlání a víru. Něco, co nepocítila už dlouho.




Netušila, že to vše vydrží jen dva dny.
Netušila ani, že její oči zase vyhasnou.
A nenapadlo jí, že za pár měsíců….
vrátí se za Johnnym.
Zase ho uvidí.
Dostane se tam, kde ani jeden z nich ještě být neměl.
Ne, byli příliš mladí.
Smrt si je našla moc brzo.