Kytara

Tehdy jsme byli ještě docela mladí kluci, kteří toužili po slávě a milovali muziku. Stalo se nám ovšem něco, na co do smrti nezapomeneme.

Po dlouhé době zkoušení a tvrdé dřiny jsme konečně dostali nabídku hrát na koncertu, který se konal v nedalekém městě. Samozřejmě jsme tuto možnost přijali a ještě víc jsme začali cvičit a dodělávat poslední detaily. Nakonec jsme si mohli s klidem říct, že jsme pro to odvedli maximum.

Poté přišel čas koncertu. Přesněji řečeno – byl to festival, ale na tom už moc nesejde. Už od prvních chvil byla v okolí velmi dobrá atmosféra, která se přenesla i na nás. Byli jsme naprosto bezstarostní a užívali si to tam. Měli jsme ještě také několik krátkých zkoušek kvůli nazvučení nástrojů. Vše se nám dařilo naprosto bez problémů. Jen na poslední zkoušce se začaly dít zajímavé věci. Jednak se zatáhlo, ale to je zcela normální. Sice nás to trochu zklamalo, přeci jen koncert za denního slunce je lepší než za deště, ale nemohli jsme s tím nic dělat. Ale i tak jsme se chtěli ukázat v co nejlepším světle a byli jsme připraveni pro to udělat cokoliv. Jenže Ricko nemohl na poslední zkoušce naladit kytaru tak, jak bylo potřeba. Pravda, byla už velmi stará, měl ji ještě po svém dědovi, ale nikdy s ní neměl sebemenší problém a to i přesto, že ji zmodernizoval, aby ji mohl zapojit do elektriky a zesilovače. Nevěděli jsme už, co máme dělat, všechny pokusy selhávaly. Nakonec jsme se od pořadatele dozvěděli o jednom obchodníkovi s hudebními nástroji, který měl již velmi dlouhou praxi a znamenitou pověst. Vzali jsme tedy tuto kytaru a rozjeli se za ním. Sice bydlel až na kopci za městem, ale to nám nevadilo. Když jsme k němu přijeli, tak na nás působil velmi mile a ihned se nás ujal. Se zájmem se díval na tento nástroj a něco si pro sebe mumlal. Po chvíli ji začal ladit a šlo mu to velmi dobře – povedlo se mu to během chviličky. Poděkovali jsme mu a ptali se ho, co za své služby chce. Řekl, že mu bude stačit, když ho svezeme naším autem do místa dění festivalu. Byli jsme tím sice překvapeni, ale ochotně jsme mu vyhověli a vzali ho s námi.

Když jsme přijížděli do míst, kde se akce konala, tak jsme nestačili zírat. Všude bylo plno krve, plačících lidí a zmatku. Policisté, sanitáři a hasiči nevěděli, kam dřív skočit. Zastavili jsme proto kousek dál a zeptali se jednoho kolemjdoucího, co se stalo. Odpověděl nám, že se prý uprostřed davu lidí odpálil jeden ze sebevražedných atentátníků a další to udělali chvíli po něm, ovšem ve stanech, kde přebývaly skupiny. My jsme na to zůstali koukat, tedy my, kromě hudebníka. Ten se jen díval před sebe a trochu se usmíval. Zeptali jsme se ho, proč má tento výraz na tváři a on odpověděl: „Konečně jsem měl tu možnost vidět velmi dávno slavný instrument“, řekl a ukázal na kytaru. My na něj hleděli a naprosto jsme nechápali, o co jde. Vzápětí jsme pochopili. „Ta kytara byla vyrobená ze stromu, který přežil 2. světovou válku, přičemž v jeho blízkosti se odehrála jedna z nejkrvavějších bitev. Její dřevo je citlivé na přítomnosti nebezpečných látek, granátů a různých trhavin. Proto vám nešla mladíci naladit, cítila přítomnost nebezpečí. Jsem rád, že jsem ji mohl spařit dřív, než zemřu“, řekl hudebník a odešel. My stáli na místě a pořád tomu nemohli uvěřit – tento nástroj nám zachránil život.

Je vůbec něco takového možné? Může mít dřevo svůj cit? Pamatovat si věci z minulosti? Pokud ano, může to běžně člověk poznat? A pokud ne, jak vysvětlíte to, že nešla naladit? Byla to jen nešikovnost umělce? Vždyť ten tu kytaru měl velmi dlouho a byl s ní dokonale sehraný. Proč se ji ovšem tomu hudebníkovi podařilo naladit? Byli už mimo dosah nebezpečí? A jak to ta kytara mohla vycítit? Je tohle skutečný příběh, nebo vám jenom podsouvám falešné noty? To se dozvíte na konci pořadu.