Krátký příběh o jednorožci

Nad hlavou noční obloha svítí, víly na louce trhají kvítí. Černý zajíc pod stromem sedí, z výšky na něj moudrá sova hledí. Ladně přiběhne srnka mladá, všude v lese vůdce hledá. Blíží se sem zvíře, které jsem neviděla, ty liško jsi o něm neslyšela? Je tak krásné, až dech se tají, větvičky samy stranou ustupují. Oči hluboké a tmavé, jako moře má, podívejte se, to se mi nezdá. Na kolena zvířata se sklánějí, musí se na něj dívat i když nechtějí. Jde tak lehce, jako by vůbec na zem nešlapal, vůdce se zastavil a ani nedutal. Dobrota a láska z něho sálá, je buď poslední, nebo jeden z mála. Nejčistější srdce tohle zvíře má, do teď se o něm všude povídá. Jeden roh mu na čele vyrůstá, jednorožec-takový on jméno má. Prošel se, lásku, štěstí rozdal a zlo k šílenství dohnal. Kdo potřeboval tom u pomohl, sám si ale pomoct nemohl. Je už na světě nejspíš jediný, tak jen každým dnem čeká, až ho lidé zabijí…