Konec

Stala na okraji vysokeho vybezku nad morem. Obklopoval ji husty temny les. Silne foukal vitr. Cechral jeji krasne dlouhe havrani vlasy. Vse bylo tak hruzyplne tiche… Bez zivota. Tak se chtela citit i ona. Chtela zapomenout na bolest, ktera tizila jeji srdce. Podivala se na prave zapadajici slunce. Ano! Chtela to udelat! Tak jako zapada to slunce, tak chtela ukoncit svuj zivot! Copak mohla takhle zit?! Uz na to nemela silu! Uchopila nuz… Jeste chvilku se rozhlizela po okoli… Jako by mu davala sbohem… Videla stromy, na kterych se trepotalo listi pri kazdem zavanu vetru… Videla to krasne nekonecne more… Slysela vlny, ktere narazely na vybezek… Pak dlouhy pohled venovala zapadajicimu slunci. Tak moc touzila splynout s nim… Ale co… Nevadi… Vsak brzy dojde klidu! Pevne stiska nuz, ktery drzela v ruce a prejela si jim po zapesti… A znovu… A znovu… Citila, jak si rozrizla tepnu. Zacala silne krvacet… Krasna ruda krev ji stekala po zapesti. S rozkosi to sledovala, pricemz citila, jak z ni vyprchava zivot. Padla k  zemi. Temer nebyla schopna se pohnout. Odchazela jinam… Do jineho sveta… Do sveta, ve kterem ji pochopi. Z poslednich sil zvedla hlavu. Jeji krasne cerne oci se zahledely na slunce. Pote sklopila hlavu a zustala nehnute lezet na zemi. Odesla! Odesla ve stejnou chvili, jako zapadlo stejne jako jeji krav rude slunce a ve stejnou chvili, kdy nastala tma!