Konec války

Náhrobek z mramoru studí jako led. Je zima, vítr fouká a já nevím, co tady dělám. Sedím, dívám se, rozhlížím se po tom tajemném místě kde jsem.

Kde to jsem?

Mrtvé duše kolem krouží a stěžují si, že nemohou spát. Pardon. Omlouvám se! Já Vás nechtěla vzbudit mrtvá paní. Pardon, slečno. Och, byl vám teprve necelý rok, když jste zemřela, to je mi líto. Ale už jo to přece dávno. Už jste si mohla zvyknout. Proč Vám vykám? Přece kdybyste žila, už by vám bylo 64 let.

Povídám si mrtvou čtyřiašedesátiletou holčičkou… Tak jsem asi blázen. Ale proč se nebojím? Proč se nebojím sama o půlnoci tady….tady na hřbitově.

Už vím proč tu jsem. Jsem tak sama, živí si se mnou nepovídají. Zbyli mi už jen mrtví. Vzpomínám si…něco se stalo, všichni byli tak bledí (nebo zelení?)…podívám se na své ruce…je mi divně.

Je tu nepořádek. Mnoho spadaného listí a nejen to. Už nikde nehoří svíce…nikde nezahlédnu ani plamínek, jenom pouliční lampa vrhá mdlý paprsek světla kousek od místa, kde sedím. Mysl se mi pomalu rozjasňuje. Už je to dlouho, co jsem viděla živého člověka. V našem městě už není nikdo živý. Vzpomínám si, že mi bylo špatně a usnula jsem…a potom jsem se vzbudila. Nebylo už s kým si povídat. Nevím jak je to dlouho. Možná několik dní..možná několik týdnů. Přemýšlím, kdy jsem naposled něco jedla. Nevzpomínám si. Pomalu se ukládám ke spánku. Holčička mi vypráví pohádku na dobrou noc. Necítím bolest. Odcházím pryč jako poslední. Doufám, že na mě čekají.

V uších mi zní ozvěna nějakého hlasu. Něco křičí…schovejte se, už jsou tady…

A ta s kosou si jde pro mě.