Konec (část I.)

The end

Šíp zasáhl cíl. Proud krve stekl po stěně sálu, nyní již bez života. Sklonil jsem luk. Těžké zabít z dálky asi padesáti koňských délek, avšak spící tělo neutíká.

Měl bych odejít. Za pár chvil se po městě rozjedou vojáci ve zbrojích a může jich být přes padesát. V této době, kdy jim někdo záhadně zabil už tři kapitány musí být nadmíru opatrní.  Je zajímavé pozorovat kolik zmatku se děje jenom kvůli vám. Ale za to si král může sám. Oko za oko zub za zub, to je moje motto a mým mottem to i zůstane. Ty vypálené vzpomínky žhavým kulem železa totiž nejdou zapomenout.

Moc dobře si vzpomínám na onen den, kdy jsem byl prohlášen za zrádce. Když má garda padla u bran Loardisbergru a mě obvinili za vraha a zrádce, jenž schválně nechal pobít své lidi a sám vyvázl bez zranění. Už tehdy jsem za to králi přislíbil pomstu. A teď se pomsta vyplňuje. V okamžiku, kdy mě odvlekli na veřejnost, kde jsem dostal svůj trest, jsem byl vyhnanec z mé rodné země. Ze země, které jsem dal své mládí.

Trestu jsem neunikl. Zjizvenou kůži dnes hýzní znak vyhnanství na pravém rameni a obličej nosí masku na jedno oko. Od té doby jsem byl někdo jiný než generál. Od té doby se na mě dívají s opovržením. On si ani nedokáže představit, jaké to je být vyvržencem. Kolik slin jsem utřel a přesto jich přibývalo. Až do jedné chvíle, kdy jsem dostal druhou šanci ve svém zpackaném životě.  Ke zrádci beze jména se vplížilo několik mužů z sousední země. Tehdy jsme proti ní vedli válku a ještě dnes se válka stále probíjí mezi vesnicemi chudých rolníků. Vzali si mě na slovíčko. Nebylo příliš přátelské. Po skončení našeho jednání jsem měl já a i onen bídník který ty muže vedl na těle mnohem víc šrámů, a já odcházel jako nový pomocník toho chlapa.

Nyní jím stále jsem. A tam kde sloužím se rodí nové zlo budoucnosti. Nikdo v životě neviděl tolik zrádců a vyhnanců, jako v naší statné „armádě“. Jsou to bídníci, vyhnanci a psi, stejně jako já. A nikdo nikomu neříká jménem, neboť právě jméno nás spojuje s krutou minulostí.

Jsme jako černá četa bojující chladně a nespravedlivě. Rytíři co napadají zezadu. Jenže k tomu abychom tuhle myšlenku dokázali vdechnout je ona vzpomínka, kdy nám naši nepřátelé sami vytiskli na čelo náš a jejich osud.

Právě teď, před chvílí jsem splnil dnešní úkol a můj vlastní chtíč pomsty se chýlil ke konci. Dnes padl další z mého seznamu zavrženců. Ten, který se na mě opovrženě díval, když jsem si rukou skrýval levé oko. Umřel tam, kde žil. Ve stínu strachu a schovávaček.

Vyběhl jsem z domu. každá chvíle napětí upadne a to bylo právě teď. Vyběhl jsem po ulici směrem kde na mě čekali ostatní. Ulice byla začouzená a plná žebráků. Těžko uvěřit, že jen pár zdí odtud se král velebí ve svém bavlněném křesle s hedvábím kolem krku.

„Vlku!“Havran pozvedl nůž se zkřiveným výrazem ve tváři. Doběhl jsem k němu a k ještě dvou osobám. Všichni jsme byli zahalení v dlouhých pláštích. Ne každému totiž připadá čtveřice postav s četným poraněním a značkami vyhnanců normální.

Havran vyšel první, zpod kápi mu vlálo několik dlouhých černých vlasů, rozhlížející se svýma hnědýma očima po okolí spěchal se třemi osobami v patách směrem k jedné bráně vedoucí z města. ne že bychom byli tak naivní. Brána bude zavřená, ale my známe města ve kterých jsme před lety sloužili. Havran a já známe všechny východy z města a to že je obestavěné kamennými hradbami nám v ničem nebrání.

Siréna s Mahem běželi za námi. Na to, že jsme hodně rychle utíkali, jsme prošli třemi ulicemi bez sebemenšího zájmu. Jindy by to s Mahem rozhodně zatřáslo, ale vtuto chvíli to bylo prospěšné nám všem.

Ani ne minutu a po celém městě se rozezvonily zvony na třech kostelech. Vyhlašovali poplach. Jejich sebedůvěra mě vždycky udivovala. Jak si mohou být tak jisti, že nemáme nikoho z nás u bran nebo jiných východů? Dnešní akce byla naplánovaná hala bala, ale i přesto jsme si stačili vyhledat někoho, kdo odpovídá popisu hlídače. Na Barola to sedělo dokonale. Několik brad třesoucích se na jeho tučném krku a zbroj, která by byla vělká i slonu vystihovala vrátného snad u všech měst. Jen jsem se v duchu modlil, aby si náhodou nebyl obstarat nějaký ten chleba s klobásou.

Další ulice a v okamžiku jsem věděl, že to nebude tak lehký útok. Nejspíš byli již připraveni, po tolika vraždách významných osobností. Před námi se objevilo deset lehkooděnců a za nimi jeli dva na koních. Havran zavrávoral a uhnul uličkou doprava. Ti hlupáci si ničeho nevšimli a v klidu projeli kolem nás, zatímco jsme prchali úzkou ulicí z východu. Klapot kopyt jsem v uších slyšel ještě několikrát po tom, co jsme jim prchli.

Avšak jsme naše přátelé potkali podruhé, po zahnutí na hlavní ulici. Bylo jich víc. Čtyři jezdci a vedle nich si to vesele švitořilo dvacet, nebo patnáct vojáků. Tak či tak jich bylo hodně. Havran zalezl zpět za domy a zatáhl Sirénu za ním.

„Musíme to kolem nich projít, doufejme, že se ještě rozdělí, aby šli do bočních ulic.“

„Jo, jasně už v to doufám, ať jich sem vleze třeba šest, že?“ironicky se zasmál Maho a okem pokoukl do ulice.

„Jo, třeba to, než aby se jich na nás zavěsilo dvacet, srababo!“zavrčela Siréna, div že nezačala ječet.

„Zmlkni.“postrčil do ní Havran a pokračoval „Musíme se dostat naproti do ulice, ale je tu hodně lidí, takže se nesnaž vypadat vysokej a rychlej, Maho, jasný?! Na téhle akci mám nejvíc zodpovědnosti já.“

„Jo a taky nejvíc výdělků co, Havrane.“

„Zmlkni.“rana kovovou pochvou meče ho umlčela, Havran mi poděkoval pouhým pohledem.

„Tak dem, vy srabi.“zavelel a vyrazil mezi lidi směrem k protější ulici. Chvíli jsem se snažil vypadat nenápadně a tvářit se, že jsem o oko přišel ve válce, ale po třech naprosto nechutných pohledech jsem už kopl do jednoho z oněch posměváčků. Načež jsem si vysloužil kopanec já od havrana.

Zatím jsme se pohybovali v celku rychle, na to jak široká byla silnice a jak moc lidí se v ní hemžilo. Dláždění se mi míhalo pod nohama a já omylem párkrát narazil do Sirény, která šla přede mnou.

Byli jsme už u uličky, když se vojáci přiblížili až k nám. V tu chvíli jsem myslel, že Maha zkopu a Havran podle výrazu v obličeji vypadal stejně, protože ve chvíli, kdy jsme unikali s několika lidmi stranou, aby mohli uvolnit cestu vojákům, Mahovi ujela noha po mokré ulici a vrazil do Havrana. S křikem se svalil na zem a okamžitě vyskočil. Dva vojáci, kteří šli po stejné ulici jako my se na nás podezřele podívali, pokusil jsem se neotáčet a o stejný úmysl šlo i Siréně, ale ti slídili ji otočili k sobě obličejem a v tu chvíli poznali znamení krkavce na její tváři.