Konec (část 2.)

„Do prčic.“zařval jeden, když ho Havran ze zadu srazil na zem a omráčil ho jednou ranou.

„Padejte!“vykřikl na nás a s vytaseným mečem běžel do té nejužší ulice, jaká se namanula.

Ten druhý voják stačil vyběhnout a svolat dalších sedm vojáků a jednoho jezdce aby nás sledovali. V okamžiku jsme se jim ale ztratili v uličce vedoucí k řece protékající městem.

Odporně páchla. Úplně neuvěřitelně táhl její zápach až k nám a to jsme ji ani neviděli. Něco mezi zkaženými vajíčky a shnilou rybou. Pach mě málem omráčil, ale tím lépe pro nás. Jestli si sem přitáhnou psy, nebudou moci cítit ani skunka, natož nás. Havran přeběhl mostek přes Onu řeku a směřoval k uličce o které jsem moc dobře věděl, že vede k bráně.

„Počkej!“zařval jsem na něj, ale ještě stále tak, aby mě nemohli zaslechnout.

„Co je zas?“otráveně se otočil.

„Možná tam už stihli někoho poslat, nepolezu jim do pastii!“zastavil jsem na mostku, čehož jsem později zalitoval.

„Neblbni, sem přijdou.“Maho se tradičně naklonil na Havranovu stranu.

„Jo, ale nanejvýš tak dva, tři. S těmi si poradíme.“opáčil sem.

„A co tu chceš dělat pak? Jak se odtud hodláš dostat?“zaječela mi přímo do ucha Siréna, v okamžiku jsem jí zacpal pusu.

„Teď bych to taky rád věděl, ženská!“ucukla a ohlédla se po uličce, kterou jsme přišli.

„Poďte, jinudy to nejde!“zařval Havran, teď bylo jedno jestli ho slyší. Po Siréniném výlevu nás museli slyšet všichni obyvatelé města, čemuž naznačovaly i přibližující se kroky. Alespoň jsme se zbavili jezdců, protože s koňmi se uličkou neprorvou.

„Padejte, než načichnem.“havran vyrazil jako poslední, pohotově s mečem v ruce.

Nastávající situace mi připomínala jednu před několika lety. Při vzpomínce na její následky jsem zaskřípal zuby. Ne strastí, ale vztekem.Sáhl jsem po jílci meče a s očekáváním jej vytasil. Havran se zastavil, za ním já a i ti dva. Z uličky k nám doběhlo sedm vojáků a z dáli sem dupali další. V klidu jsme stáli v obklíčení z jedné strany. V boji se vždy ukáže pravá stránka válečníka. Jestli je do zbabělec, nebo statečný rytíř. Poslední možnost byl podlý záporňák a tím jsem se stal před čtrnácti lety.

Siréna čekala, plna očekávání, kdo udělá první tah. Toho se dočkala, když sem vtrhlo ještě pět pochodujících a nefunkčních strojů na zabíjení. V okamžiku se ticho proměnilo ve střed. Co pomohou přesily, když táhnete proti čtyřem podlým a chladným ješitům. Bez ohledu na soucit, cvičených k jedinému účelu. Udělat to, co mají. Teď to bylo, zachránit si život.

Netrvalo dlouho a z dvanácti jich zbylo šest. Špatné odhady bojovníků o síle ženy jim byly draho přičítány. Kolem Havrana se vytvořila hromada trupů, a on, rozhánějící se svým dvouručním mečem neprojevil špetku lítosti. Havran. To černé stvoření. Nikdo nezná jeho minulost. Moc dobře chápu, proč právě on vede většinu akci. Na rozdíl od Maha, je schopný dodržet slib a splnit úkol. Maho by asi teď někde seděl v hospodě a popíjel pivo. každý jsme jiný.

Nastalo ticho. Vskutku lichotivé ticho. Zůstali jsme všichni čtyři. Skoro bez ran. Havran se otočil k únikové cestě. Už jsem neprotestoval a běžel za ním. Tak to udělala i Siréna s Mahem. Doběhli jsme na rozcestí, bohužel zprava i zleva k nám běželi vojáci a dva jezdci na koních. Psy nechali ladem. Alespoň malá útěcha. Byla volná jedna jediná cesta, ale Havran stál. Já moc dobře věděl proč. V té ulici se totiž krčilo několik zbylých vojáků. Asi se opravdu, a správně, to mě žralo nejvíc, domnívali, že za smrt jejich drahého generála můžeme my. Havran stál. V klidu, bez pohnutí.

Vojáci přiběhli k nám, dvě koňské délky od nás se zastavili. Opravdu si mysleli, že půjdeme samy na kříž? Za útěk z boje je smrt. To je pravidlo, kterým se řídíme i my. Oni by nás nenechali na živu, ani kdybychom se vzdali.

„Půjdete s námi!“ozval se valibuk zprava.

„Řekl kdo?“otočil se k němu Havran, s připraveným mečem „No ták, nevíš, co se sluší, když tě někdo vyzve?“naznačil, abychom se připravili „Neříkej že ne, to slyším nerad.“vyrazil.

 tomto počtu jsem se cítil utlačován. Snažil jsem se ten pocit zahnat, avšak utekl sám, když se moje čepel setkala s krkem vojáka. V boji prchají všechny potíže a starosti jako zbabělci z bitvy. Je to snad jediná chvíle, kdy se necítíte ani vinni, ani ospravedlněni.

Bolest na pravém boku mě donutila změnit postoj, čímž jsem si zasloužil ránu do hlavy rukojetí jednoho ze Siréniných krátkých mečů. Vzpamatoval jsem se rychle a človíčka, co mi zranění způsobil poslal na zem vedle třech dalších.

Siréna zasténala. Jak se dalo čekat, Ze zbývajících ulic vyběhlo několik dalších vojáků. Přesila vzrostla. Síla se krátila A ran přibývalo. Chvíle, kdy se jich na nás navalilo kolem čtyřiceti, se stala osudovou. Siréna upadla, mezi mrtvá těla, těžce oddechujíc se pokusila zvednout, ale dopadl na ní další voják. Vypadl jí meč z rudé ruky. Maho se opíral o stěnu domu. zhluboka dýchal a snažil se odrážet poslední rány. Oblečení měl nasáklé svou vlastní krví. Já jsem málem omdléval. Jednomu z vojáků se podařilo mě uhodit, i když ne moc šikovně do hlavy. Bolest mi třeštila lebkou. Přesto jsem ještě stál na nohou. Ne na dlouho. Zezadu se na mě vrhl jeden dlouhán, stačil jsem uhnout jen polovičně. Pod návalem bolesti jsem se zkroutil na podlahu. Bolest zesílila, když jsem podruhé vstal. Havran stále stál na nohách, nejpevněji z nás, ale z jeho boku se řinula proudem krev. Vsadil bych se o všechno co mám, že Havran ten meč ještě nevytáhl. Na jeho straně bylo živých vojáků málo. Poslední dva údery a oni čestní rytíři země jej zezadu položili na zem. Nechtěl jsem věděl, co mu zabodli do těla, ale zvedl se těžko.

 

Spoutáni v okovech, zkrvaveni, avšak vzpřímeně nás vedli ke králi. Jako zajatce a výhru nad zabíjením nadřízených. Ale ve vyšších vrstvách nejsou tak hloupý. Budou chtít vědět, kolik nás je, kdo nás vede a jednu otázku, kterou se král bude bát dát. Vím přesně co mu na neodpovím.

Bolest se mě zmocňovala stále víc, ale vidět, jak naši zašpiněnou čest táhnou po ulici, mě vzbuzovalo jít vzpřímeně a snášet osud. V hlavě jsem si však spřádal plány. Bylo jasné, že umřu. Ale také nechci odejít bez odplaty. A tihle hlupáci mi k ní dávají klíč. Vedou mě ke královi. Nemůžu říct že bych ho zbožňoval, nebo nesnášel. Že mě pohled na něj uspokojuje. Ale těším se. Těším se z mého vítězství.

Schody přede mnou působily jako muka. Posledních pár kroků mě však dělí od známých komnat hradu a proto jsem dokázal muka překonat. Vystoupali jsme po kamenných schodech. Prošli jsme chodbami, nesnesitelně dlouhými. A mnohem víc mě ničilo, když jsme scházeli po kluzkých schodech do mučírny. Tam to znám až příliš dobře. Při představě, že jsem někdy předtím takhle vláčel zajatce se mi dělá špatně.

Dubové a plesnivé dveře. Jen ty mě dělí od cíle mého života. Potupně nás vlečou a my ještě potupněji posloucháme. Král. Ten výraz, když mu ukáží naše zbraně, kterými nás stejně nakonec zabijí před zraky lidí, byl nesnesitelný. Ne, nechci aby to takhle skončilo. Já jsem se nikdy nevzdal svého cíle. A Král už neuvidí mou smrt. Ať mám hlavu na špalku před branami, on neuvidí jak tam visí a mé tělo pod ní. Ne. 

Shodili nás na kolena. V okamžiku jsem nuceně vstal. Nechtěl jsem se na něj dívat zespodu. Havran vstal také. Jen Siréna, bez vůle a téměř bez života a Maho, vyčerpán, zůstali ležet na zemi v obětí potupy.

„Klekni!“vyjekl na Havrana.

Ten se jen s odporem podíval na svého bývalého krále, neodolal pokušení „Před kým? Tou troskou?“odplivl si. Vzápětí se bolestně zašklebil, když jej srazili na zem bičem.

„A ty, ty si klekni.“otočil se na mě.

Neklekl jsem, pouze  odpověděl „To ty bys měl děkovat a klekat přede mnou.“bič zasvištěl, neklekl jsem a jen odpověděl „Bič mě nedonutí potupy.“druhá rána.

Vedle mě se vzpřímila Siréna. Je obdivuhodné, že člověk dokáže vynaložit sílu už tak vyčerpanou, aby se zvedl na zjizvené nohy.

Prach zavířil, když se zvedl Havran s Mahem. A bič svištěl. Ještě několikrát Sirénu i ostatní srazil k zemi. Měl jsem ho plné zuby. Toho takzvaného krále. Poohlédl jsem v kleče po starých známých mečích ležících na kovadlině asi tři koňské délky ode mne. Bohužel mne od nich dělili dva vojáci a pouta na rukou. Obrátil jsem hlavu k Havranovi, chvíli trvalo, než se na mě podíval. Ale pochopil dříve než hloupý král a jeho poddaní. Zvedl se, s ním i Maho a běželi co nejrychleji za mříže, které dělili mučírnu od vstupu do hladomorny. Podivné spojení dvou podobných místností.

Vyběhl jsem pro volné meče všech mých přátel. Ti, jenž se pokusili zastavit Maha s Havranem se teď otáčeli ke mně, já jsem však pohotově vystřelil k druhé mříži. Na poslední chvíli jsem se ohlédl po Siréně. Teprve teď jsem si všiml, že těch vojáků je tu asi pět. Z toho dva se motaly jenom kolem krále. Bezmocně jsem se cítil.

Siréna zavrtěla hlavou. Na její pokyn jsem přivřel mříž, než jsem ji stačil zamknout, Siréna vstala. Pohotově, jako by měla všechny síly jako na začátku. Jako by neměla zohavené tělo Vrazila do krále, který nedával pozor a do je ho dvou stráží. Ti se ji pokusili chytnout, ale silná ženská mysl dokáže zázraky. Dovlekla naivního krále  k mřížím. Několikrát ji bodnul kapesním nožíkem, ale co dokáže  nůž proti odvaze? Zamknul jsem. V tuto chvíli bylo štěstí na naší straně. A Naše silná povaha opět vzrostla. Byli jsme zde, znovu silní. Znovu svobodní a co víc mě ještě drželo naživu vědomí, že právě nadešla moje chvíle.

Popadl jsem můj meč, ostatní nechal ležet na zemi. Těch se ujmuli moji drazí druzi. Tasil jsem jej proti králi. Musel jsem si pohnout. Za chvíli dolezou lukostřelci a můžou doběhnout i z hladomoren.

Cítil jsem, jak se mě snad poprvé v životě zmocňuje štěstí. Nikdy nenadělám moc řečí, ale teď jsem měl chuť vylíčit mu celý svůj zamazaný život, který zničil právě on. Chtěl jsem mu udělat totéž, aby zjistil jaké to je, ležet vedle prasat. Chtěl jsem mu vmést do tváře písek hořkosti, dívat se na jeho slzy žalu. Jen jediná věc mi v tom bránila. Čas. Začal jsem tedy a ukončil větou „Zaslepil jsi mi život bahnem, zaslepím ti život černotou.“kapesní nůž mu nestačil na obranu. Jeho výkřik popudil vojáky běžící z hladomoren.

„Ty!“zaječel „Ty, ty vyhnanče, ty šedý pse, nenávidím tě!“upadl jsem na zem, zatím co on kolem sebe sápal, hledal záchranný bod, ale nenalezl jej. Pokoušel se mě nahmatat a srazit mrtvého k zemi, ale nemohl.

Vojáci přiběhli slyšel jsem je, i když jsem měl před okem zamlženo. Krok za krokem se přibližovali. Já jsem je slyšel,. Cítil. Někdo mě zezadu zvedl na nohy. Pocit úlevy a čistého svědomí. Víte jaké to je? je to něco nepopsatelného. Cítil jsem se jako v nebi. Jeho křik, žalostný křik mi dodával odvahu.

Havran mě podepřel. Cítil jsem konec, on také. Věděli jsme, co se stane. Sami jsme na to šlápli. Samí za to zaplatíme. Uchopil jsem meč pevněji, havran také. Poprvé v životě jsem ho cítil jako normálního člověka, ne jako hrdinu, kterého vykopli z polootevřených dveří.

Otevřel jsem oči. Byl jsem šťastný. A jen jsem slyšel jeho slova a činil podle nich:

„Zemřít mečem protivníků je odplata, zemřít mečem svým, je zbabělost.“

                                                        

Padli jsme a já poprvé a na posledy pocítil hořkost jeho plamenného meče. A On poprvé a na posledy pocítil bolest mého ostří. Padli jsme. Ale ani ne za odplatu, ani ne jako zbabělci. Padli jsme jako hrdinové. Před očima vojáků.

Ale ne před očima krále.

Naše hlavy nabodli na kůl a těla nechali ležet pod nimi. Pálili naše jména, zbraně a šatstvo v Ohni Zahanbení, ale on to neviděl.

Král to nespatřil. Byl slepý. Jedna rána mým mečem mu zničila život. Nemohl jet do války, nemohl se dívat na mou mrtvolu. Jedna rána ho Zaslepila temnotou. Tak, jak jsem slíbil. Tak jak jsem si uložil.

Je slepý. A já jsem šťastný.

ps: omlouvám se za chyby, tenhle je trochu slabší, ale snad se aspoň trochu poved :P