Klaunovo velmi pozdní odpoledne

Ve stínech noční ulice míhá se silueta klauna. Jeho prázdné ruce hladí a laskají pestrobarevný míč – jako dvě kobry, které se opatrně oťukávají. Tichou nocí za ním létají bezhlasné nadávky protkané hněvem. Mim hrozí pěstí a po smrtelně bílých tvářích mu stéká jediná veliká slza. Jeho rty se nehlučně pohybují. Byl to přeci jeho míč! Mim se rozběhne ve zběsilém pokusu o dostižení prchajícího stínu. Široké kalhoty pleskají o obrubníky a vydávají smutné zvuky pukajících žab. Myslí si, že už snad klauna dostihne, ale schodiště se vzedme a jako v malbě od Eschera se smrští a zkroutí jako had, jen aby realitu ubohého mima postavilo celou na hlavu.

Zdrcený malý mužík usedl na imaginární lavičku a složil hlavu do dlaní. Právě mu byla ukradena neexistující část vlastního já a on pomalu přestával věřit, že kdy znovu bude celý.

Ticho

Z městského rozhlasu vysoko nad jeho hlavou se do zmlklého města rozlila slova jeho oblíbené písně a on věděl, že vše bude opět v pořádku. Vytáhl z kapsy fiktivní jahodu a ukousl ji rovnou u stopky.