Karsen - 9.díl

Karsen ztěžka oddechoval. Snažil se přemoci tu strašnou moc, která ho táhla zpět. Jakmile se snažil jít dopředu, celé jeho tělo protestovalo a naopak, když udělal krok zpět, projela jeho tělem silná vlna extáze. Popošel ještě kousek zpátky k městu. Nádhera. Farka ho chytl za ramena. Jeho dotek na Karsena zapůsobil jako elektrický šok. Od místa, kde se dotkly Farkovy prsty jeho kůže, se rozběhla bolest do celého těla. A spolu s bolestí i uvolnění. Karsen se pomalu zvedl na nohy. Otřeseně se podíval na Farku. „Co… to… bylo…?“ vydechl. „Mám dojem, že nás něco svolává. Jak jsem říkal dříve. Všichni vypadali, jakoby někam spěchali. Jakoby je něco vedlo na určité místo. A teď vidíš, že ani ty tomu nemůžeš odolat. Že prostě musíš jít zpět. Uvidíš, že pokud se tomu vzepřeš celou svou bytostí, tak to možná překonáš.“ Karsen přikývl, zaťal zuby a klopýtal lesem dál.

Pomalu se už stmívalo. Karsen se podíval dopředu. Asi tak kilometr před nimi vystupoval z lesní zeleně skalní masiv. Tvořily ho tři k sobě skloněné žulové monolity. „To jsme se sem táhli jen kvůli tomuhle?“ pomyslel si. Nedal však na sobě nic znát a ploužil se dál. Krok za krokem postupoval. Sice už nejhorší nápor bolestí polevil, ale pořád v něm rezonovaly ozvěny volání města a teď čím dál tím víc. „Teď… si… na chvíli… odpočinu…“ řekl si a padl do trávy. Farka si vedle něj klekl. Přiložil mu k ústům svůj měch s vodou a dal mu napít. Karsen hltavě vypil všechno, co tam ještě zbylo a těžce oddechujíc, klesl zpět na zem. „Dej mi chvilku a budu v pohodě,“ řekl.

Tak, vše bylo konečně připraveno. Lidé byli na svých místech. Konečně dost blízko na to, aby mohla začít. Spustila se z nebe k zemi. Vylezla ze svých úkrytů, rameny obklopila všechny, kteří se shromáždili. A pomalu, aby nic nezkazila, začala působit na jejich smyslové receptory. Miliony lidí po celé planetě najednou pocítily úžasnou slast. Všichni padali v extázi na zem a sténali štěstím. Najednou se vše začalo měnit. Vjemy se střídaly jeden za druhým. Lehkost, vůně kopretin, bolest. Zajímavé. „Tak takhle reagují,“ pomyslela si. „Na základě vjemů si utvářejí úsudky toho, co se děje. Vypadá to, že už je pravděpodobně nebudu potřebovat.“

Karsen se postavil. Najednou to přešlo. Vypadlo to, že ta věc, která se ho pokoušela přemoci, obrátila svou pozornost jinam a sledovala odlišné cíle. Cítil, jak se ho ještě dotýká to cizí vědomí, ale teď už ho nedrželo pevně ve své moci. Rychlým krokem pokračoval ke skále. Něco mu říkalo, že to je místo, kam se má dostat. Tušil, že se tam stane něco důležitého. Skály už se tyčily přímo před ním. Přišel k první a zůstal stát jako zasažený bleskem. Na její pravé straně byly vytesány symboly, symboly, které měl i teď s sebou v torně na kousku papíru. Jenže doteď nechápal, co ty znaky vlastně znamenají. Přišel až ke stěně a pomalu začal natahovat ruku. Jakoby se chtěl skály dotknout. Vtom mu Gord olízl nohu. V úleku sebou škubl a zavrávoral. Chtěl se opřít o skálu, ale promáchl jen do prázdna. Škobrtl. Pád. Země pod nohama se mu rozevřela. Zavřel oči. Svištící vzduch mu hučel v uších. Dopad. Ticho. Otevřel oči. Veškerá tíha z něho spadla. Cítil se jako znovuzrozený. Postavil se na nohy a otřepal se. Ze tmy se ženským hlasem ozvalo: „Následuj mě, prosím.“ Karsen se na nic neptal a šel za doznívající ozvěnou jejích slov. Dál tunelem. Do temnoty. Zvuk jeho kroků postupně slábl, až zanikl v tichu…

„Teď už vím, co potřebuji,“ pomyslela si entita. „Ukončím to.“ Chtěla vyvolat v receptorech každého člověka takovou bolest, že by ihned nastala smrt. Ale… Něco jí v tom bránilo. Nemohla. Byla tažena pryč od země. Silou, které ani ona nemohla čelit. Vrátila se na místo, kde se před nedávnem probudila. A cítila. Ne… To není možné. Ztrácí vědo… mí…

Farka pocítil, že ta cizí věc, která se mu snažila dostat do hlavy, náhle zmizela. Byla prostě pryč. Nahlédl do tmy za skálou. Monolity vlastně tvořily stěny strže, která se dole ztrácela ve tmě. Mezi nimi byla vždy asi dvoumetrová mezera. „Nemá cenu pátrat po Karsenovi. Ten je už jistě mrtvý,“ pomyslel si Farka. Šel opatrně kolem propasti. Otočil se ke druhému monolitu a všiml si, že i na něm jsou vyryté nějaké znaky. Přišel blíž. Stejné písmo jako prve. Teď už by to snad mohl vyluštit rychleji. Za deset minut mu už bylo jasné, co se tu vlastně stalo. Na druhé skále stálo:

Ty, jenž jsi obětí

věz, že tvá smrt nevyšla nadarmo

na další jedno sto let

strážkyně Řádu držena bude pouty nevědomí

a nedostane se z tohoto vězení