Karsen - 8.díl

Opět na cestě. Tentokrát to však bylo jiné. Karsen cítil, že ve městě něco zapomněl. Ne, to ne. Věděl, že tam musí něco důležitého splnit. Jen… Nevěděl co. Na tom nezáleží. Prostě nemyslel na nic jiného, než na návrat. „Karsene? Vypadáš nějak zamyšleně. Stalo se něco?“ zeptal se Farka. „Ne, sem v pohodě. Jen, víš, nezapomněli sme tam něco? Jako, ve městě. Neměli bysme se vrátit pro Sadyho? Něco mi tu nesedí, Farko,“ řekl Karsen. „Ovšem že nemáme proč jít zpět. Všechno potřebné si neseme s sebou a Sady si může sám za to, že s námi není. Kdyby se dostavil včas, tak by nebyl problém. Víš, zdá se mi, jako by všichni kolem mě poslední dobou trpěli nějakou zvláštní chorobou. Nemocí z toho, že se někam nemohou dostat. To by nebylo tak neobvyklé, ale oni chtějí vždy někam jinam než na to místo, kde jsou. Teď, jak se dívám, to postihlo i tebe. Jediní dva, na kterých nic nepozoruji,“ usmál se, „jsem já a tvůj pes.“ Karsen se na něj podíval. „Dyť má vlastně pravdu,“ pomyslel si, „vždycky mi bylo fuk, jak dlouho sem v divočině a nikdy mi nevadilo spolíhat se jen na svý vlastní schopnosti, a už vůbec mi bylo jedno, po jakou dobu se nesetkám s žádným člověkem. Jenže teď se cítím čím dál tím hůř. Jako by mi někdo rval vnitřnosti zaživa a značil jimi zpáteční cestu. Tohle překonám. Přinejmenším kvůli sobě.“ Karsen zaťal zuby a pokračoval v chůzi. Farka si ho zvědavě prohlížel, ale nic neříkal. Pravděpodobně čekal, že se Karsen zhroutí. Kupodivu bolest začala pomalu odcházet. Tak plíživě, jak přišla, se i vytratila. Karsen si oddechl. Konečně se bude moci plně věnovat cestě. Prohlédl si nebe. Mraky žádné, jen v dálce pár načechraných obláčků. Dnes bude hezky. Vítr přinášel příjemnou vůni květin. Zaclonil si rukou oči proti slunci a vylezl na blízký pahorek. Ať Karsen pohlédl, kam pohlédl, až do nedohledna se táhl nekonečný pás lesů. Hvízdl. „Kam máme vůbec namířeno?“ zeptal se Farky. Ten se pousmál. „Kníže byl tak milostivý a neurčil nám přesnou cestu. Můžeme jít, kamkoli si jen budeme přát. Vyber si trasu a vydáme se po ní.“ Karsen se rozhlédl. Všude jen samá zeleň. Nic jiného. Napnul zrak a hledal něco, co by porušilo tu monotónnost. Náhle si všiml malého šedého flíčku těsně u horizontu. Ve skutečnosti se v dálce drobně rýsoval proti obloze a jen díky tomu byl vidět. Karsen natáhl ruku. „Půjdeme támhle,“ prohlásil.

Celý den šli a stále cítili, že se k cíli příliš nepřibližují. Proč by ale měli spěchat? Času mají dost. Nic důležitého se mezitím nemůže stát. Karsen vytáhl z torny křesadlo a s trochou roští rozdělal ohýnek. Podělil se s Gordem o kousek masa. Farka se znenadání na Karsena otočil a zeptal se ho: „Kde jsi vůbec přišel ke Gordovi?“ Nechal si od Karsena vypovědět celou historii. Proč přišel do města, jak 'našel' psa a co všechno se mu ještě stalo. Chvíli pak seděli potichu, až se Farka znovu otázal Karsena: „Nepřijde ti zvláštní, že zrovna ty jsi opustil svůj dosavadní život a přijal tuto práci? Vždyť jsme tu jen dva.  A pro obyčejného člověka je ta práce přímo úžasná. Bez většího nebezpečí si zde může přijít na slušný peníz. A zatím jsme tu pouze my. Ty, kterého sem přivedla shoda okolností a já… Já jsem se přihlásil vlastně jen kvůli tomu, abych mohl poznat něco nového. A to se,“ kývl hlavou na Karsena, „opravdu stalo. Díky tobě jsem objevil dosud neznámé písmo.“ Oba se dívali do ohně. Potom se ozval Karsen: „Fakt si myslíš, že to je divný? To, že sem se sem přihlásil? Dyť mně to přišlo jako skvělá možnost.“ Farka jen mlčky přikývl. Po dvaceti minutách, kdy bylo slyšet jen praskání hořících větví a šumění stmívajícího se lesa, řekl Karsen: „Myslím, že bysme se měli vyspat. Zejtra bude náročnej den.“ „Dobře. Vyrážíme brzy ráno.“

Když se Karsen probudil, bylo už světlo. Hejno ptáků se vzneslo k obloze. Karsen šťouchl do Farky a probral ho. Nechali ohniště dýmat a pokračovali směrem k vytyčenému cíli. Gord za nimi šťastně pobíhal. K polednímu si dali lehký oběd a hned pokračovali dál. Najednou to Karsena znovu přepadlo. Každá částečka jeho těla se začala dožadovat návratu. Tentokrát to bylo jiné než dříve. Nepřicházelo to postupně, ale všechno na něj padlo najednou. Chytil se za hlavu a s výkřikem spadl na zem. Farka se nad něj sklonil se starostlivým výrazem: „Proboha, co se ti stalo?“ Když spatřil výraz v Karsenově tváři, tak pochopil. „Zase tě to táhne zpět, viď?“ zeptal se. Odpovědí mu jen utrpení, zračící se v Karsenově obličeji. „Dobře, chvilku tady počkáme a až ti bude lépe, půjdeme dál.“

Byla šťastná. Téměř všichni již byli shromážděni. Brzy to začne. Nad pár lidmi nemá moc a dalších několik se jí srdnatě brání. Ale tenhle odpor co nevidět zlomí. Nejdřív zjistí, jak to, že vůbec vznikli a jací jsou. Potom už bude klid. Vše bude jasné a přímé. Nic se nebude lišit. Konečně budou věci na svém místě a ona bude vědět, že už se to nikdy nezmění.