Karsen - 7.díl

KARSEN (7.díl)

Shlížela na lidi ze zatlučených oken, dívala se z kaluží u cest, pozorovala je zevnitř jejich hlav a čekala. Měla přece spoustu času. Možná bude chvilku trvat, než to začne, ale pak budou všichni na Zemi přitahováni ke shromaždištím. Ach, jak už se těší, až bude moci konečně otestovat, nakolik jsou ti lidé jiní. Proč porušují řád a napodobují ji, strážkyni. Jedině ona by měla mít v tomto vesmíru právo na vlastní vůli. Kdysi ji nic jiného opravdu nemělo. Alespoň si toho nevšimla. A potom usnula. Zvláštní. Nikdy předtím se jí to nestalo. Teď opět procitla. Během jejího bezvědomí se vesmír téměř nezměnil. Zaniklo jen několik málo planet, dokonce ani žádná hvězda. Uvidíme, v co se nám živočichové za tu dobu vyvinuli.

Karsen pomalu otevřel oči. Venku se už začalo rozednívat, ale uvnitř stále vládlo šero. Zívnul a rozhlédl se po pokoji. Vedle něj na podlaze ležel Gord, hlavu složenou na packách. Jakmile se ale Karsen pohnul, zvedl nejdříve jedno ucho a vzápětí byl na nohou. Přicupital ke Karsenovi, sedl si a upřel na něj své pronikavé hnědé oči. Ten se na něj podíval a hned si uvědomil, co po něm pes chce. Vždyť už mu víc jak den nedal jíst. Vytáhl z torny kus sušeného masa a podal ho psovi. Ten ho hltavě snědl. Karsen si všiml, že v rohu místnosti leží mísa zpola naplněná vodou. „Takže nezapomněli dát Gordovi napít,“ pomyslel si. Zvedl se a šel zaklepat na dveře, vedoucí do zadní místnosti. Nejdřív se ozvalo jen pár nárazů a pak už ze dveří vyšel rozespalý Farka. „Jo jasně. Já vím, za chvíli vyrážíme. Ty už jsi připravený, že se na mě tak dobýváš?“ Karsen se na něj úkosem podíval: „To ne, jen sem chtěl vědět, na kdy pro nás kníže plánuje odjezd.“ „Neboj, máme vyrážet těsně před polednem. Ale když už jsem vzhůru, půjdu se připravit. Neviděl jsi někde Sadyho? Včera večer někam odešel a ještě se nevrátil.“ Karsen zavrtěl hlavou a posadil se ke stolu. „Fajn, já tady na tebe počkám. Dej vědět, kdybys něco potřeboval.“

Asi za hodinu vyšel Farka z pokoje a dopínal si poslední popruhy baťohu. „Můžeme jít. Se Sadym jsme se domluvili, že když se něco stane, tak máme sraz v poledne na náměstí. Jdeme tedy tam.“ S Gordem v patách opustili šerý dům i temnou uličku, zahnuli a hlavní městskou ulicí pokračovali na náměstí. Posadili se k městské kašně a užívali si posledních chvil v civilizovaném světě. Karsen si na poslední chvíli vzpomněl, že nedoplnil zásoby a odběhl do uzenářství pro novou zásobu masa a k pekaři pro obilné placky. Než se vrátil, odbily už hodiny poledne. Sady nikde. „Nedá se nic dělat. Jestli do jedné nepřijde, budeme muset odejít bez něj,“ řekl Farka a vytáhl ze zadní kapsy baťohu voskovaný papír. „Málem bych zapomněl na tohle. Trochu jsem se na to přes noc mrknul a opravdu se mi v tom podařilo rozeznat určité souvislosti se severskými národy. Vidíš tady ty čárky?“ Přejel prstem po papíře. „To jsou speciální znaky, které se v žádných jiných jazycích nevyskytují. Neexistuje k nim žádná alternativa, proto je taky nedokážu přeložit, ale pokud bych měl hádat, co znamená zbytek, řekl bych, že to zní asi takhle:

Tam, kde je světlo, je i tma

zrozena na počátku světa

první

spí

Nevíš, co by to mohlo znamenat?“ Ani nepočkal na Karsenovu odpověď a pokračoval. „Já ne, ale až něco zjistíš, tak mi řekni. Tohle byla věc, kterou jsem vždycky chtěl studovat. Máš tedy docela štěstí, že jsi narazil zrovna na mě. Myslím, že by nebylo moc lidí, kteří by byli schopni dát tohle dohromady.“ Karsen se podíval na věžní hodiny a když zjistil, že ukazují přesně jednu hodinu, řekl: „Už je čas, ne? Deme?“ Farka odpověděl: „Máš pravdu, Sady už asi nepřijde. Vyrazíme bez něj.“