Karsen - 6.díl

KARSEN (6.díl)

Karsen pomalu otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Místnost byla až překvapivě přeplněná. U zdí byly přistaveny skříně, přetékající hustě popsanými papíry. Uprostřed seděl na židli obtloustlý, zpocený muž. Pleš z větší části zakrývala kudrnatá paruka. Mávl na Karsena, aby vešel. Pak se ho zeptal hlubokým hlasem: „Copak bys chtěl?“ Karsen, doufaje , že už to nikdy nebude muset vysvětlovat znovu, odpověděl: „Slyšel sem, že dáváte třicet zlatejch každýmu, kdo půjde prozkoumávat divočinu. Tak sem tady.“ Red ho přejel zkoumavým pohledem a po chvíli pokračoval: „Jo, to je fakt. Člověk by řek, že se o tenhle flek lidi přetrhnou, ale zatím tu máme,“ zalistoval v papírech. „No, s tebou to budou tři lidi. Tadyten Farka, ten je vyštudovanej. Prej je přes jazyky, ale rozhodně nevypadal na někoho, kdo by se vyznal v divočině. Zato ty…“ Mrkl na Karsona: „se určitě tam venku neztratíš. Podle oblečení bych soudil na nějakýho stopaře nebo možná lovce. Ty se jim určitě budeš hodit.“ Na chvíli se zastavil. „Málem bych zapomněl. Jak se menuješ chlapče?“ „Karsen, Morty Karsen.“ Tlouštík si jméno zapsal na papír. „Dobře, teď mi to podškrábni tady… a tady. Fajn.“ Sroloval papír a zastrčil ho do jedné ze spousty přihrádek. „Ještě je tu Sady. Víš, není to jeho jméno, ale prostě si tak nechává řikat. Kdo ví proč. He-he. Je to takovej divnej tichej týpek… No, co bych ti o tom vykládal. Vomrkneš si je sám. Zajdi za vrátným a ten už ti řekne, co a jak.“ „Sbohem,“ řekl Karsen. „Jo, jo sbohem.“ opakoval Red.

Karsen se zastavil na vrátnici. „Posílá mě Tris. Máš mi teď říct, kam se mnou,“ usmál se Karsen. Vrátný po něm jen rychle střelil pohledem a hned se zase podíval jinam. „Vidíš támhletu uličku? Jo… přesně tu, jak zahejbá za tenhle dům. No tak až dojdeš nakonec, tak tam sou takový menší dveře. Dřevěný, s klepadlem. Určitě si jich všimneš. Pak se tě už někdo ujme.“ Karsen kývl hlavou na srozuměnou. Došel k plotu a odvázal Gorda, který na něj čekal a netrpělivě přešlapoval z jedné packy na druhou. Pes se k němu začal lísat a ocasem vrtěl tak, až vířil prach v ulici. Jeden konec provazu si Karsen nechal pro jistotu v ruce, aby mu Gord neutekl a vydal se ztemnělou uličkou do zadních prostor domu. Stěny se kolem Karsena sevřely v těsném objetí. Zeshora na něj dopadalo jen málo slunečního svitu, ale přesto pokračoval dál. Místo mezi zdmi se stále zužovalo, až Karsen pár metrů před sebou spatřil dveře. Vrátný v této části domu pravděpodobně už dlouho nebyl. Klepadlo někam zmizelo a zůstala tu po něm jen o něco málo bledší skvrna, než byl zbytek dveří. Karsen chtěl vzít za kliku, ale dveře se náhle otevřely a proti němu vyrazil shrbený muž v šedém plášti. Vrazil do Karsena ramenem. Místo omluvy jen cosi zamumlal a pokračoval dál. Karsen se jen oklepal a vešel dovnitř. Vládlo tam ještě větší šero než venku. Mihotavé světlo lucerny na stole obtahovalo ostré obrysy skrovného nábytku. U stěny ležely dvě bedny, přes které někdo ledabyle naházel vlčí a medvědí kůže. Uprostřed místnosti stál stůl, který, když vešel Karsen do místnosti, zavrzal. Pak už zbývaly jen židle. A podivný muž, sedící na jedné z nich. Jeho oblečení vypadalo draze, ale ošoupaně. Jakoby měl hodně peněz, ale jakmile si něco jednou koupil, tak se o to už nestaral. Natržený límeček se dožadoval opravy, ale on si z toho zjevně nic nedělal. Nejzajímavější na něm ovšem byly oči. Karsen během svého život viděl jen několikrát oči tak vnímavé a lačnící po vědění. Nadšení vykouzlilo muži na tváři úsměv. „My se ještě neznáme, že?“ řekl. Karsen odpověděl: „No, já sem Karsen a ty musíš bejt Farka.“ Ten se usmál: „Těší mě, že tě mohu poznat. A jak ti mám říkat? Karsene?“ „Jo, jasně. Všichni mi tak řikaj. Jo a hele, ten, co do mě vrazil ve dveřích, to byl Sady, že jo?“ „Ach ten. Ano, musím se ti za něj omluvit, ale poslední dobou není ve své kůži. I když, kdo je? Ha ha,“ zasmál se nahlas. „Sedni si, prosím. Tady máš židli. Chtěl ses na něco zeptat, Karsene?“ Karsen si sedl na židli a položil tornu spolu s ostatním vybavením na zem. „Jo, jasně. Nevíš, kdy se vyráží do tý pustiny? A kam to vlastně vůbec pudem? Já o tom zatim nemam ani nejmenší tušení.“ „Inu, zrovna dnes ráno přišla od knížete zpráva, že nemá cenu čekat na další lidi, a že vyrážíme zítra ráno. Směr naší cesty zatím neupřesnil, ale jistě se to co nevidět dozvíme. Zajímalo by tě ještě něco?“ Karsen jen zavrtěl hlavou a protáhl se na židli. Konečně trochu oddechu. Celý den byl nabitý událostmi. Když ráno našel ten papír… Ten papír… „Farko?“ „Ano?“ „Tris řikal, že si prej přes cizí řeči. Moh by ses mi na něco mrknout?“ „To víš, že jo.“ Karsen opatrně vyndal list z desek, podal ho Farkovi a zeptal se: „Co tomu říkáš? Našel sem to… Eh… Zahrabaný v hromadě nějakýho starýho bordelu. Bylo to v tomhle notýsku.“ Ukázal na černé desky. Farka položil list na stůl a nadšeně si ho prohlížel. „Něco podobného jsem už viděl u bojovných národů, které přišly za severu. Znáš ty historky? To jsou ti, co jedli své nepřátele zaživa a přinášeli bohům krvavé lidské oběti.“ Když si všiml Karsenova nechápavého výrazu, tak vysvětlil: „No přece ti, jak si o nich lidé mysleli, že to jsou trpaslíci. Než se ukázalo, že to vlastně byli jen malí lidé. Vždycky mě zajímalo, proč se od nás tak odlišovali. Zatím jsem na žádné rozumné vysvětlení nepřišel, ale uvidíme. Rozhodně se na to podívám. Kdybys mě omluvil, vezmu si to vedle. Budu tam mít víc klidu. Zatím hodně zdaru, Karsene.“ „Jo, měj se.“ Zabručel Karsen. Tahle učená debata, vlastně spíš Farkův monolog, ho trochu zmohla. Vytvořil si na zemi provizorní lůžko z kůží a za chvíli už spokojeně spal.