Karsen - 5.díl

KARSEN (5.díl)

Skrz zpola zatlučená okna dopadaly na Karsena sluneční paprsky. Ošil sebou. Něco mu s příšernou vytrvalostí ducalo do nohy. Proč ho teď někdo budí? Zrovna, když si užívá, za dlouhou dobu první zasloužený odpočinek. Převalil se na bok a podrbal dorážejícího Gorda za ušima. Sedl si a protáhl si ruce a nohy. „Proč vlastně nevyrazit?“ Usmál se pro sebe: „A konečně, pes se potřebuje taky trochu proběhnout, aspoň se tady porozhlídnu.“ Opláchl se v lavoru, který mu sem někdo přinesl, zatímco spal. Promnul si oči a rozhlédl se po půdě. Včera si ani nestačil všimnout, že podél stěny je naskládaná hromada haraburdí. Stoupl si a se zájmem se začal prohrabovat starými krámy. Ve vrchní krabici bylo v podstatě jen rozbité nádobí a věci, o které nikdo neprojevil zájem, ale byly zase příliš cenné na to, aby se vyhodily. Dal ji pryč a podíval se do další. Bylo znát, že tohle harampádí tu už nějaký ten pátek leží. Pod zrezivělou pokličkou trouchnivělo jen trochu látky. Páchla tolik, že ji radši znovu ukryl. Odsunul i tuto bednu a zbyla už jen poslední. Navrchu byly staré, prohnilé kůže. S nechutí je nadzvedl. Pod nimi leželo bývalé lovecké vybavení. Torna, luk s přetrženou tětivou a konečně pochva s nožem, u kterého byla zlomená rukojeť. Opatrně vyndal tornu. Kůže se mu rozpadala v rukách. Jemně ji zkusil vyklepat. Vypadla z ní jen malá černá knížečka. Otevřel ji. Prach ze starého papíru zachytil průvan a roznesl ho po půdě. V knize však jeden list zbyl. Na rozdíl od ostatních byl zavoskovaný. Karsen si dal pozor, aby ho nepoškodil a s pečlivým úsilím ho položil na stůl. Stránka už byla hodně pomačkaná, ale přesto, i když stěží, se dala přečíst. Zastaralou řečí zde stálo: „Viz, co mi bylo přáno nalézti v rozvalinách pralesních. V tento list ukryl jsem slova do skály vytesaná. Slyš mluvy pradávné.“ Karsen si prohlédl zbytek papíru. Dál už byly jen nesmyslné znaky naskládané bez ladu a skladu. Navzájem se mezi sebou proplétaly a vytvářely tak složité vzorce. Skoro to vypadalo jako písmo. Neuvěřitelně složité a jemu neznámé. Uložil papír zpět do desek a dal si ho do tlumoku. Třeba tomu někdo bude rozumět. Naskládal krabice zpět, vyšel ven a zamkl za sebou.

Ulice byly o poznání prázdnější než včera. Dnes už by neměl být takový problém dostat se ke knížeti. Slunce už pěkně připalovalo, když vycházel na kopec, kde sídlila knížecí administrativa, spravující celý rozsáhlý kraj. Prošel kolem strážného, nastrojeného do brnění, složeného především z nenavazujících železných plátů a nepadnoucí přilbice. Hned za ním seděl na stoličce vrátný. „Co tady chceš?“ Vyštěkl nerudně na Karsena. Ten odvětil: „Kníže dal vyhlásit, že platí třicet zlatejch každýmu, kdo půjde někam do divočiny.“ Vrátný si ho dlouze prohlížel: „Dobře, můžeš dál. Za támhletěma dveřma,“ ukázal kamsi do šerého dvora „se dej doleva, pak vyjdi po schodech a budeš u Reda, to je knížecí zástupce přes tyhle věci. Tak padej, ať už tě tu nevidim. Mimochodem, pes musí zůstat venku,“ dokončil. Karsen přivázal Gorda k nedalekému plotu a láskyplně ho pohladil. Přešel dvorek a pokračoval, jak mu řekl vrátný. Vešel do budovy, dal se vlevo a vyšel po schodech. Otevřel se před ním výhled na chodbu s mnoha dveřmi. Na prvních byl štítek s nápisem 'Red Tris'. Zaklepal. „Dále,“ ozvalo se zevnitř.