Karsen - 4. díl

Karsen se ospale protáhl. Po noci, která se ho zuby nehty držela, se zpoza obzoru konečně vyloupl další krásný den. Gord poskakoval kolem a vypadal stejně bezstarostně jako vždycky. Jakoby neprobděl celou noc a nevyštěkal si své malé plíce na vlky. Karsen si opláchl obličej v jezírku, aby se probudil. Nepomohlo to. Nevyspalost se spojila s únavou z namáhavé cesty. Ztěžka se opřel o svou hůl a pomalu se začal loudat k městu. Zarostlá cesta se pomalu začala stávat schůdnější a i stromoví nad hlavou se rozevíralo. Za chvíli potkal prvního poutníka. Tvář měl skrytou v ošuntělé šedé kápi a napadával na pravou nohu. V chůzi si pomáhal křivým klackem. Karsen si ho nevšímal a pokračoval v cestě, když ho žebrák chytil za ruku. „Kch… Dej si pozor, vandráku….“ zachrchlal a Karsen jasně cítil hnilobný pach, vycházející z žebrákových úst. Pokračoval: „Tobě podobný znám. Všichni skončili stejně… jako já…“ Otočil se a bez dalšího vysvětlení odešel. Karsen se za ním dlouho díval. Co se to s lidmi děje? Nejdřív jeho přítel a teď tenhle tulák. Tohle byl vždycky slušný kraj, ale teď jakoby se všichni zbláznili a mluví o něčem strašném, o něčem neuchopitelném, co se schovává přesně ze hranicí našich smyslů. Karsen dobře věděl, že nic takového neexistuje. Horská božstva znal líp než mnoho jiných. Věděl, co se líbí Bohu hromů a proč se před Agvajem (bohem zvířat a lesů) mít na pozoru. Věděl, že v tohle všechno ty primitivní kmeny věří, ale on si už dávno dokázal, že kromě lidí není na světě nic inteligentního ani nadpřirozeného. Prostě nevěřil, že by na Zem najednou spadla inkarnace živoucí víry a začala rozsévat neštěstí mezi nevěřícími a vyzdvihovat do nebe své podřízené prosebníky. Nic takového se nikdy nestalo a nestane. Není tedy důvod myslet si, že teď to bude jinak, vždy je tu něco racionálního, čím lze vše vysvětlit.

Do města vešel těsně před soumrakem zpola otevřenou bránou. Vždycky tu byly stráže, ale dnes už asi mají padla. Když vešel do města, překvapil ho nečekaný shon. Všude proudily davy lidí. Pestrobarevná mozaika šatů se přelévala ze strany na stranu jako cizokrajné moře. Karsenovi zabralo prodírání se zástupem hodnou chvíli, ale konečně se dostal ke svému vytouženému cíli. Hospodě. Zapadl dovnitř. Neohlížel se napravo, nalevo a jen hodil hospodskému několik mincí, vzal si klíček a došoural se k pokoji. Klíč neseděl do zámku. Proboha, co mu to dali za šmejd? Zkusil další dveře. Opět nic. Pořádně se podíval na klíček. Bylo na něm vyryto „půda“. Neměl už sílu na jakékoli protesty. Vydrápal se po schodech do dalšího patra a odemkl si dveře. Hodil sebou na provizorní postel ze starých dřevěných krabic a prohnilých slamníků. Gord se uvelebil vedle na zemi. Karsena milosrdně, jako teplou duchnou, přikryl závoj snů.

Kdyby měla ústa, tak by se usmála. Rozepnula se přes celou Zemi a obsáhla všechno na planetě. Řeky, zvířata, domy, lidi. Manipulovat s nimi bylo tak lehké. Nechala splynout své éterické tělo s každým lidským mozkem a sem tam něco přidala nebo ubrala. Už teď před sebou viděla, co to s lidmi dělá. Jejich neuspořádaný pohyb konečně dostal ten správný směr. Ach ano… Shromáždit. Tak je to správně.