Karsen - 2.díl

Ladon se posadil ke stolu a upřel oči do země. „Začalo to asi před tejdnem, kolem mý chalupy začaly chodit divný věci. Takový, jaký sem nikdy dřív neviděl. A ty víš, že sem toho viděl hodně. He-he. Ale není to jen tohle. Cejtim, že se děje něco s lesem. Vždycky, když sem do něj šel, bylo všechno v pohodě. Všechno na svým místě, víš, jak to myslím, ale teď… Něco se prostě podělalo. Připadám si tu jako vetřelec. Taky se mi za ten tejden už párkrát stalo, že se něco dobejvalo dovnitř. Proto ty okna… Víš, chtěl bych přijít na to, proč se to děje, ale pochybuju, že bych se dostal dost daleko od tohohle srubu.“ Naklonil se ke Karsenovi „Oni si mě označkovali. Mám cejch tady“ a ukázal si na hlavu. V chalupě zavládlo ticho, přerušované jen jemným praskotem ohně a šustěním listů zvenčí. Ladon si zkoumavě prohlížel svého přítele. „Ty si určitě myslíš, že sem blázen, ale zkus si tady chvilku žít a pochopíš všechno z toho, co sem ti říkal. Jo, a co ty tu vlastně děláš? Myslel sem, žes měl dobrej flek v tamtý díře.“ Karsen si povzdechl: „Nevim, jestli to už na mě taky přišlo, ale prostě sem tam nemoh vydržet. A navíc obchody se nehejbaly, zvěř se nám vždycky obloukem vyhejbala. A potom ten poslední neúspěšnej lov. Prostě poslední kapka. No jo, tak teď sem tady. Slyšels, že kníže nabízí každýmu, kdo půjde do divočiny, třicet zlatejch? To mě přesvědčilo. A když se na tebe dívám… Nechceš taky jít?“ Ladon se na něj smutně podíval a zavrtěl hlavou: „Promiň, kámo, ale mě by si našli, ale určitě tu můžeš dneska přespat. He-he, jak se říká, ráno moudřejší večera.“

Hned po tom, co vstali, se Karsen začal připravovat. Ze spižírny mu Ladon dal ještě tolik sušeného masa, kolik mohl postrádat a ze studny mu doplnil vodu. Znovu na cestě. Karsen se rozhlédl kolem sebe. Ladon měl v něčem pravdu, takhle nepřívětivý les ještě neviděl. Místo obvyklé sametové zeleně a jasných barev bylo vše ponuré, jakoby padla mlha a vystupovaly jen obrysy. Protřepal si hlavu. Pomyslel si: „Dyť tohle je blbost. Jak by se mohlo něco takhle změnit samo od sebe? Ladonovi už prostě šibe z toho, jak je dlouho sám.“ K poledni si našel pěknou mýtinku. Sedl si na vyvrácený strom a snědl trochu masa ze zásob. Opřel se o kořeny a sesunul si klobouk do čela. Chvilku si odpočine.

Je doma. Matka, kterou nikdy nepoznal, ho houpe na kolenech a líbá mu jeho buclaté nožičky. Karson se směje. „Nech toho.“ Pomalu se probouzí. Nohu mu olizuje malé štěně. Trhne sebou. Pes vypadá docela neškodně, ale jak se sem mohl dostat? Hodí mu kousek masa, štěně ho hltavě sní. Vrtí ocáskem a upírá tmavé oči na Karsena. Ten ho pohladí a zběžným pohledem na oblohu zjistí, že mohly uběhnout tak dvě, tři hodiny. Vyráží znovu na cestu. Štěně hned za ním.