Jeho sen...

Jako každou noc jsem ležela na staré matraci, ale dnes jsem neusla. Nemohla jsem. Ruce jsem měla pod halvou a prázně jsem pozorovala plechový strop. Kus ode mne se ozývalo neklidné oddechování. Vždy, když sebou Argor škubl, jsem se lehce otočila, abych se podívala v jaké poloze spánku skončil nyní. Nikdy nespal klidně, narozdíl ode mne.

Nevěděla jsem, jak se natočit, abych se cítila pohodlně. Občas jsem zavřela oči, ale nefungovalo to.

Zatoužila jsem po teple někoho jiného vedle mně. Bylo mi chladno, ale ne takové, že by mi byla zima. Chtěla jsem, aby mně někdo obejmul, nebo aspon ležel vedle mně. Zastesklo se mi, ani jsem nevěděla po čem.

Chtěla jsem to zkusit ještě jednou.

Znovu jsem zavřela oči. Věděla jsem, že stejně neusnu, ale líbila se mi teď ještě živější představa někoho vedle sebe mít. To bude tím, že je blízko, pomyslela jsem si, když se mi neurčitá představa tváře spící vedle mně začala formovat do Argorova obličeje.

Přetočila jsem se na bok čelem ke zdi. Nechtěla jsem, aby mě opustil ten nádherný pocit, že vedle mě někdo leží a má ruku položenou na mém rameni. A ještě víc se mi líbilo, že to byl zrovna Argor. Skoro už jsem cítila, jak mne Argorovo tělo hřeje na zádech. Skoro už jsem cítila jeho dech ve vlasech. Spokojeně jsem odechla.

Náhle jsem zaslechla lehké vyjeknutí a zavrzání kovové konstrukce postele, jak sebou Argor škubl. Chtěla jsem se vrátit do té představi, ale zvyk mi nedal. Musela jsem se otočit a podívat se, jak skončil tentokrát. Převalování mi zabralo několik minut, protože jsem odmítala namáhat momentálně založené ruce na prsou. V očích jsem měla již přeleželé vlasy, ale stále jsem jakš takš viděla.

Ležel stejně jako já, akorát měl zavřené oči a ve tváři zvláštní úsměv. Musela jsem se při pohledu na jeho klidnou tvář svítící do tmy usmát. Sice jsem nechápala, jak se může usmívat, když má tak neklidné sny a už vůbec mi nešlo do halvy, jak to, když měl v celém těle všechny svaly napnuté mohl mít ve tváři klid. Pozorovala jsem ho. Ta touha vrátit se do té představy se nahradila pokusem uhádnout, co se mu zdálo. Chvíli jsem se mu jen tak dívala do zavřených očí na nehybné tváři. I když…Občas mu koutky úst cukly do širšího úsměvu. Nemohla jsem se toho bezstarostného obličeje nabažit.

Náhle se ještě více napl a rukama se chytl za ramena, jako kdyby mu byla zima. Pomalu se začal červenat a na tváři měl slastný úsměv. Už jsem přestala hádat. Dostala jsem chuť vynutit si ve spánku jeho objetí. Znovu jsem zatoužila po jeho spící tváři vedle sebe, nebo kdyby byl aspon blíž, aspoň o kousek, abych cítila jak klidně oddechoval a jak hřál. Takhle ve spánku byl trochu jiný, než když bděl. Vypadal tak vyrovnaně a klidně. Tak šťastně, jako kdyby byl v ráji. Zatoužila jsem po tak krásných snech, které měl on. Nebo být aspoň jejich součástí. Přisunula jsem se na posteli co nejvíce na okraj aspoň o těch několik centimetrů, abych byla trochu blíž. Náhle už jsem necítila to nepříjemné chladno, ale zavalilo mně příjemné teplo, jako kdyby mně opravdu na tu dálku několika metrů hřál. Utápěla jsem se pohledem v tom jeho úsměvu a červených líčkách. V té oáze klidu a spokojenosti mně zavalila únava. Věděla jsem, že jsem usla s úsměvem na tváři. Také jsem věděla, že až se probudím, jako vždy dříve, než on, tak počkám, abych se na něj mohla usmát a podívat se mu do klidných ohnivých očí…