Jeho příběh, můj příběh....

Strach, slabost, bolest.
Tak strohá slova, která, pokud začnou fungovat všechna tři dohromady, mohou změnit hodně. Mohou vzít chuť, chuť žít. Chuť, pořád jen se zvedat? tu chuť, když upadnete do závějí sněhu, tu, co vás donutí se zvednout? tu touhu. Touhu žít, touhu po štěstí. Doplňte si do toho ještě nemálo podobně strohých slov jako je zklamání, utrpení a tak podobně a možná se vám z toho zatočí hlava. Pokud ne, pak máte špatnou představivost.
Začátek slohovky, zní to tak? Možná? začátek, který ani začátkem být nemá? To je ještě pravděpodobnější. Něco, v čem se naprosto ztrácíte? V čem se ztrácí i autorka? Jo? Asi.
Ale vrátím se zpátky?
Nebo možná ani ne zpátky, spíš se posunu jinam.
Na začátek, na konec.
Strach, slabost a bolest.
Touha? touha po klidu.
S tou touhou, s vědomím, že všechno brzo utichne, zároveň jak ta touha sílila, strach pomalu mizel. Jak sílilo odhodlání mizela i slabost. A jak sílila rozhodnost mizela i bolest.
Ano, všechno to zmizelo.
To srdce, krví zalité, bolesti plné, přestalo plakat. Nabíralo svého klidu. Úměrně s tím jak přestalo tlouct. Bylo smutné, že bolest odcházela ve chvíli, kdy z jeho těla prchal život. Hlavou mu probíhala myšlenka, že se ztrácí do nicoty, a sám se nad tím spokojeně omámeně usmíval. Snad sám ale doufal, že je něco jiného, jiného než nicota.
Zavřel oči. Ty ztrápené, unavené oči. Oči, co měly být šťastné, avšak nebylo jim to dopřáno. Ale to štěstí, ten tajemný motýl, co celou dobu spal, snad právě rozevřel svá nádherná rudá křídla, snad právě připravoval se k letu. On se tak cítil. Nevnímal už skoro nic, jen hřejivé teplo.
Teplo, moc zvláštní na to, aby bylo jen tak normální. Pomalu začalo pulzovat celým jeho tělem, až do konečků prstů. Otevřel oči.
A najednou, najednou, jako kdyby se stalo něco divného. Něco, něco naprosto nepochopitelného. Jasně cítil tu atmosféru. Nevěděl jak je to možné, ale cítil naprostou uvolněnost, jako kdyby se probudil ze snu, zjistil, že poslední děsný rok se mu celý jenom zdál, a on se právě probudil z té děsivé noční můry.
Neuměl to popsat. Nebylo tomu tak, ze snu se neprobudil, avšak to štěstí, ten nádherný motýl, v něm stále sílil. Přesně to přirovnání ho napadlo jako první. Motýl štěstí. Líbilo se mu to. A najednou ho uviděl. Přišlo mu vtipné, že tu sní o motýlech a přímo před ním jeden s rudými křídly lítá. Vztáhl k němu ruku. A pak zjisti, že nemá nic, co by k němu vztáhl. Ne, už nemá žádné tělo, nemá ruce, kterými by motýla mohl vyděsit. Není, už není takový jako dřív.
Pochopil a jediné, co to v něm vzbudilo, byla další vlna spokojenosti.
Jsem obláček ničeho, ničeho, co nikdo nenahmatá, nikdo neuvidí, nikdo tomu neublíží.
Přesto tu jsem.
A ten motýl, ten kouzelný motýl, co jsem ho vždycky nevědomě zahnal, nebo to za mě udělal někdo jiný, ten motýl už nikdy neuteče. Ne, už se nemá čeho bát. Ani motýl, ani on.
A pak to ucítil. Pocit, jak mu někdo radí, aby se otočil.
Otočil se a bylo to tam.
Jiný obláček štěstí, něco, co nemohl vidět, mohl to jen jasně cítit. Jestli se cítil před chvílí šťastný, tak v něm právě vypukl naprostý ohňostroj emocí.
Konečně. Byla tam. Cítil z ní to všechno, co si pamatoval.
Nevěděl ani jak, jen cítil, cítil ten hřejivý pocit, jako když ji dřív držel v náručí.
Držel ji v náručí.
Nevěděl jak, ale zároveň věděl všechno. Kouzlo a tajemství života. Cítil se jako kdyby byl zpátky, rok předtím zpátky a objímal ji. Bylo to identické. Vlastně ne, bylo to lepší.
A slíbil, že už ji nikdy nepustí.
A v tu chvíli, v tu chvíli pochopil. Pochopil, co to znamená být šťastný.
Okamžik stačil, aby věděl, že i oni, co je tam zanechal, na to jednou přijdou. Že bolest pomine, nahradí ji láskyplný úsměv. A věděl, věděl že je všechno už dobré. Vždyť byla s ním. A bude navždycky.
Sbohem, zašeptal těm, co zanechal za sebou.