Jak jsem se zabil

Vstoupil jsem poškrábanými vysklenými dveřmi do místnosti s betonovou podlahou a stěnami vymalovanými vápnem. Uprostřed nejodlehlejší stěny stála železná vana. Stěnu za ní pokrývali do půlky bílé dlaždičky, místy potažené bílou pavučinou plísně, místy oloupaně a popadané na betonové podlaze mezi střepy a různým jiným nepořádkem.

Otočil jsem vypínačem a holá žárovka uprostřed sropu se rozsvítila. Její světlo bylo bledé a sotva ozařovalo temné kouty. Nic se tu nezmněnilo. V pravo od dveří stála pomalu se rozpadající se polička se starým zaprášeným mýdlem, kartáčkem na zuby a štětkou na holení. Vedle vany v rohu stály tři sklenice od piva, ostatky dalších se povalovali po zemi. Vedle vany se povalovala pěkná řádka nedopalků, v levém rohu od dveří ležela mrtvá krysa, do které kdosi zabodal několik inijekčních stříkaček. Opravdu. Nic se nezměnilo.

Došel jsem k vaně a otočil kohoutkem. Nejdřív to šlo ztěžka. Tekla studená a rezavá voda, potom vlažná, i rez začal blednout, teplá, skro horká. Nejvíc jak mohl člověk bez úhony snést.

Vanu jsem pečlivě zašpuntovalachvíli nepřítomě zíral na proud vody, který jí zaplňoval.

Nůž, který jsem doteď držel v ruce jsem položil na její okraj a začal se svlékat. Potom jsem se posadil do vany a čekal, až bude plná.Vypnul jsem vodu a celý se ponořil. Po chvíli jsem se opět vynořil a rostřesenou rukou uchopil nůž. Nejdřív jedno zápěstí, pak druhé… s očekáváním jsem se díval na dva tenké pramínky krve stékající mi po předloktí…

Málo, To je málo! prolétla mi hlavou vzteklá myšlenka, která mi opět vetkla do ruky nůž.Tentokrát ty rány nebyli tak mělké. Byli hluboké. Plné vzteku, bolesti a smutku…. A tohle všechno se z nich valilo jako rudý vodopád a barvilo vodu do červánkově růžova.

Položil jsem se ve vodě na bok a dlaněma si zakryl obličej. Chvíli jsem ani nevnímal to, že pod vodou nemohu dýchat. Bylo mi krásně. Teplá voda mi hladila obličej a celé tělo, ale přezto prsty mých rukou pomalu chladly a začaly strácet svou pohyblivost. Z úst mi unikaly bublinky, jedna po druhé.

Najednou jsem si uvědomil, že nedýchám. Zatoužil jsem po nádechu jako nikdy před tím.

Prudce jsem se posadil a sýpavě se nadechl. Zadíval jsem se na krvácející ruce a pohltila mě panika. Je zvlášní, jak moc chce člověk žít, když je krok od smrti…

Pokusil jsem se vstát, ale podjely mi nohy, zabrávoral a dopadl zpátky do vany. Při tom jsem se pěkně uhodil do hlavy. Zatmění, sposta bílých hvězdiček…naštěstí se mi brzy rozjasnilo.

Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem na bílých dlaždičkáh rudý cákanec od krve a v tu chvíli mi došlo, že se MUSIM DOSTAT Z TÝ ZASRANÝ VANY!!!!!

Srdce se mi ještě jednou splašeně rozběhlo, potom se omezilo jen na pomalé BUM-BUM-BUM….

Pomalu jsem vyndal z vany jednu ruku, hlavu, druhou ruku….několik vteřin jsem tak zůstal a nabíral sílu. Potom jsem se zapřel nohama a vypadl na studenou betonovou zem. Plazil jsem se kousek směrem ke dveřím, ale pak mi došly síly a já zůstal ležet s pohledem upřeným ke dveřím. A ty dveře se pomalu otevřeli a přede mnou se oběvili dvě nechutně naleštěné hnědé boty. Chvíli jsem měl naději, že budu žít. I když životem, který jsm odmítal, ale že budu žít….Ale pak se ty boty otočily , vykráčeli ze dveří a zabouchly za sebou. A to byl pro mě konec. Zatmělo se mi před očima. Víc už si nepamatuju. Prostě konec.