Já...

Zacalo to kdysi davno v mem detstvi..moc si tho nepamatuju, ale to co je v mych vzpominkach je jako zly sen.. nebudu to tu rozebirat, je mi z toho spatne a moc to boli.. trpela sem depresi dlouho, jen jsem jeste nevedela ze je to deprese, byla sem mala. mela jsem ji hlavne v zimnich mesicich, jinak to bylo docela v pohode. Ted to uz v pohode neni. Neni v pohode vubec nic… To co tu budu popisovat zacalo asi pred rokem.. Mam skvelou kamosku,zname se silene dlouho, uzili sme si spoustu legrace.. s ni jsem byla vzdycky stastna..(je i tady na ty strance-Eryn).. byly jsme spolu porad.. a byli sme stastny.. a pak jsme sly spolu do tanecnich.. potkali jsme tam dva kluky, kamose, chodi spolu do tridy.. ja jsem zacala chodit s jednim a ona s druhym.. Byla jsem s nim stasna.. daval mi vsechno.. jenze moje hloupa povaha mi nedovolovala byt stastna uplne.. loni den po carodkach , jsme se s kamoskou rozhodli, ze z nas budou "pokrevni setry" .. Ja vim, mozna vam to pripada hloupe, ale jedna pro druhou jsme znamenali uplne vsechno.. chteli jsme to nejak strvdit.. rozbili sme lahev a sklem si rozrizli dlane.. a tak to vsechno zaclo.. nikdy driv bych se nerizla, protoze jsem z toho mela trochu strach, ale diky tomu ze sme se obe prekonaly abychom si byly jeste blizsi jsem uz vedela jaky to je.. do druhyho dne jsem si ranu strepem jeste zvetsila.. uz ani nevim proc. Jen si pamatuju za potom kdyz jsem byla na dne jsem vzal strep a rizla se do zapesti.. takhle jsem zacla se sebeublizovanim.. jenze za nedlouho jsem mela misto strepu ziletky.. pomahalo mi to, aspon jsem si to namlouvala.. a vzdycky jsem hledala zpusob jak si to ospravedlnit. byla jsem zoufala.. byla jsem hodnekrat ve stavu, ktery je skutecne dost hrozny. Lezela jsem na posteli a nemohla se hnout, mluvit . proste nic. tise jsem cekala az to prejde.. padali na me desne stavy uzkosti, a nekdy jsem mela i desny strach. rezala jsem se pokazde kdyz me neco sebralo, cokoli, hadka s mamou, hadka s mym pritelem.. nemela jsem silu to unest, potrebovala jsem to ze sebe nejak dostat. a ten zpusob bylo rezani. pamatuju se jak jsem jednou vecer sedela na posteli a brecela. Bylo to pondeli(mozna ze to bylo utery) po mych sedmnactych narozeninach. Patek o par dnu pr* tim jdem udelala silenou chybu, lhala jsem svemu priteli a on to vedel. Lhala jsem mu v te stejne veci jeste cely vikend, protoze se me na to opakovane ptal a ja uz byla zoufala a nevedela jsem co mam delat. bylo mi to tak hrozne lito. mrzelo me ze jsem tu lez kdy vyustila z ust. A ten vecer v pondeli mi rekl ze to uz od patku vedel ze jsem mu lhala.. bylo mi jao by me zasahl blesk. Zacala jsem silene brecet a nevedela jsem co se sebou. pozdeji v noci jsem vzala ziletku a rezala.. a rezala a z jsem se dostala k tepne. chtela jsem se zabit, chtela jsem to vsecno zkoncit, ale bylo mi tak zle, protoze jsem ztratila hodne krve ze jsem nemela silu hadat se se svym svedomim, nemohla jsem.. kvuli mame.. dneska ale premyslim nad tim zda by nebylo lepsi to udelat.. ted kdyz tu brecim nad klavesnici a sotva pisu myslim ze by bylo lepsi kdybych uz nebyla.. ublizila jsem za tu dobu tolikrat, a tak me to boli.. vsechno co jsem kdy zvorala bych tak moc chtala vzit zpet. ale nejde to, nejde.. a nikdy uz nepujde. a vim ze v lidskych srdcich napacham jeste hodne skod. a nenavidim se za to.. Ted jak to pisu musim rict ze bych byla radsi kdybych uz byla mrtva. Potom jsem jeste jednou skutecne stala pred rozhodnutim. a tenkrat jsem byla odhodlana to udelat. Jenze jsem byla natolik vycerpana ze jsem si akorat rozrezala slachu. Nekdy, uz ani nevim kdy, jsem se rozhodla ze s tim opravdu zacnu bojovat. dala jsem svemu priteli vsechny ziletky aby videl me usili.To bylo pondeli, jasne si to pamatuju. Potom ten sami tyden v patek jsem neco zase posrala a dosla jsem si do drogerky koupit dalsi novy ziletky.. Rezat jsem se neprestala. O nejakou dobu pozdeji uz jsem toho mela ale opravdu dost. Rekla jsem si ze to takhle uz vazne nejde a dost dlouhou dobu jsem abstinovala. jenze jsem nab to v urcite fazi uz proste nemela silu a zase jsem do toho slitla.. a v tyhle fazi jsem ted. rezani omezuju na minimum. snazim se jak to jen jde. Ale dneska uz zase uvazuju nad tim proc ziju. Vubec jsem se nemela narodit. Nechci tady byt. Vsechno mi prije beznadejny a zbytecny.. tak rada bych se zabila, predstavuju si to. jak bych se zabila.. tak moc si to preju, ale vim ze kdybych-jestli dneska nebo jindy budu stat pred tim rozhodnutim, zda jeste jednou riznout, ze to neudelam.. zatim.. ale az mi jedou bude vsechno jedno, az mi uz nebude vadit ze mame by to zlomilo srdce, pak ten posledni rez udelam. protoze tenhle zivot sem zit nechtela. je to vsechno v haji od zacatku az do konce. Jeste nikdy mi nepripadalo nic tak zbytecny jako muj zivot dneska.Ztracim to pro co ziju. ztracim vsechno co mam. a ja nevim co proti tomu udelat. nevim jak bych jeste mohla zit kdybych ho ztratila.. nevim ted vubec nic. jen to jak moc touzim po tom umrit.. ale vim ze nesmim. jeste ne…