Ite-o-magazu

Osud

Žízeň. Touha po chladné čisté vodě. Horko je k nevydržení. Neví, jak  dál. Námahou otevře oči a oslepí ho palčivé slunce. Zamžourá a z posledních sil se připlazí k nízkému keři. Chce se mu spát, ale nemůže. Musí jít dál a nalézt svůj kmen. Za vše může ta hloupá válka. Jak on ji nenávidí. Vzala mu ty, které miloval. Nenávidí ty, kteří mohou za tuto válku. Nenávidí bledé tváře. Celý jeho národ se vydal na válečnou stezku jen proto, aby ochránil svou zem. Co udělali tak zlého? Proč je bledé tváře začali napadat a pomalu jim krást jejich zem? Znásilňovali ženy, kradli zvířata, odváželi celé rodiny pryč z jejich rodné země někam daleko do otroctví, vnucovali své náboženství a haněli Velkého Manitoua. Proč přišli? Nestačí jim, že mezi kdysi pevné indiánské kmeny zaseli nenávist? Přinesli do jejich země peníze, které předtím nikdo neznal? Jaké to zlo, ten žlutý kov. Donesli k nim ohnivou vodu, která zcela ovládala jejich mysl. Bílé tváře byly zlí duchové, proti kterým se snažili bojovat.

Takové myšlenky se honili v hlavě chlapci, který se teprve nedávno stal mužem. Vydal se na válečnou stezku se svým otcem jménem Jasné slunce. Jak ten byl pyšný na svého syna, že už je mužem. Nedal to však znát. Jeho syn se nikdy nedozví, co pro svého otce znamenal. Bylo mu souzeno, aby se stal velkým válečníkem. Jako jeho otec.V zhlížel k němu, byl to jeho vzor, velký a nepřemožitelný válečník Jasné slunce. Vždy, když ho jeho otec cvičil, ať už ve střelbě z luku, nebo jiném boji, byl naprosto soustředěn. Jasné slunce říkával: “Jednou z tebe bude náčelník našeho kmene, věřím v tebe a mou krev v tobě, Velký Manitou je s tebou. Už když ses narodil dal, znamení, které je vzácné. Ten den byla bouřka tak velká, ,jakoby v ní byla všechna radost Manitouova. Vynesl jsem tě před vigvam a vyšel s tebou na skálu. Vyzdvihl jsem tě do výše a čekal na znamení. V tom oblohu rozčísl blesk a já se na tebe podíval. Najednou mě napadlo jméno, které ti dám. Jméno, na které může být pyšný každý velký náčelník. Ite-o-magazu, Déšť ve tváři. Ano, tak se budeš jmenovat, můj synu.“

Och, ,jak rád by byl se svým otcem. Ten by určitě věděl jak dál. Shodil na zem toulec se svými šípy a luk. Jeho válečné malování se v tom horku pomalu roztékalo. Vzepřel se na rukou, aby se rozhlédl po okolí. Byl ve stepi. Nikde ani kus zeleně. Jen staré vysušené stromy a sem tam uschlý keř. Na obzoru nebyla žádná hora, ani strom. “Kam mám jít?“ pomyslel si. Nevěděl to. Náhle pocítil vlnu únavy a sesunul se k zemi. Usnul. Neslyšel ani štěkot divokých psů. Nic.