Ite-o-magazu 5.díl

Ite-o-magazu

Všichni se ptali, kde koně chytil. Déšť ve tváři si však vymyslel příběh, jak ke koni přišel. Pravdu řekl jenom otci. Ten byl na svého syna pyšnější než kdy dříve. Řekl mu něco na co jeho syn nikdy nezapomene:“ Jsi jiný můj synu. Ty jsi oblíbenec Velkého Manitoua. Važ si toho. Jen málo lidí uvidí to co jsi viděl ty. Můžeš se tam vracet kdy budeš chtít. Dal ti dar. Koně na kterém jsi přijel. Je to jedinečný kůň, jediný na světě. Ty zničíš hodně bledých tváří. I když nakonec naši zemi pohltí, znesnadníš jim to. Budeš naši zem chránit do poslední kapky krve. Jsi ten, kterého vybral Manitou! Nezapomeň na to.“

„Ale co když to nedokážu otče? Co když jsem moc slabý? Bojím se.“

„Ty nejsi slabý. Kdyby jsi byl, Manitou by si tě nevybral.“

„Dobrá, budu se snažit chránit naši zem, před nimi…“

Slzy se mu draly do očí, už zase. Tolik mu chybí. Jeho nejlepší přítel. Squamish. Tolik toho spolu zažili a on je pryč. Všichni jsou pryč. Ti které miloval. “Proč?“ Ptal se sám sebe. “Uvidím ještě někdy svého přítele? Jak rád bych byl kdyby tu byl se mnou. Bledé tváře mi vzali všechno. Proč?!“. Věděl jakou by dostal odpověď od otce:“ Protože svět není spravedlivý. Věř v něj. Věř v duchy svých předků a oni ti pomohou. Najdeš to co hledáš. Ty ano.“

Napomenul se. Sedí tu jak malé dítě a přitom musí jít dál. Najít svůj kmen a naplnit svůj osud. Splní otcovo přání. Znesnadní bledým tvářím zmocnit se jejich milované země. Potichu si přísahal že zničí bratry Custery. Ty kteří mu v bitvě zabili otce.

Putoval již pátý den. Krajina kolem něj se začala měnit. Nízké keře nahradily stromy a vyprahlou zemi řídká tráva. Ite-o-magazu se cítil mnohem lépe, když měl kolem sebe nějakou zeleň. Zajíce už snědl včera ráno a potom si ulovil divokou stepní lišku. O jídlo neměl nouzi, ale starosti mu dělala voda. Už vypil všechnu co měl ve své kožené nádobě. Sám si ji vyrobil. Kůže byla z divoké vydry a zátka z bizoní kosti. Nosil ji stále při sobě. Otec mu pomáhal tu vydru polapit. Byl pyšný, když se mu ji podařilo chytit do sítě. Teď už v nádobě neměl ani kapku vody. Žízeň uhasil jedině z krve chycených zvířat. “Ještě že putuji jen v noci, to slunce by mě usmažilo zaživa.“

Pokračoval dále a sledoval, jestli neuvidí nějaké zvíře. Nic. Tenhle den bude muset zůstat o hladu. Slunce se pomalu probouzelo a první paprsky zalili krajinu slabým světlem. Ite-o-magazu usedl pod strom a odpočíval. Trápil ho strašný hlad. Podložil si hlavu toulcem s šípy a usnul hlubokým spánkem.

Probudil ho štěkot divokých psů, kteří se potloukali kolem. Protáhl se a rozdělal oheň. Byla chladná noc a teplo přišlo vhod. Šťoural se klackem v ohni a přemýšlel jakým směrem se vydá dál. Hvězdy byly tuto noc nejasné a tak nevěděl kudy jít. “Možná je to znamení a mám tu počkat i přes den na další noc,“ pomyslel si. “Dobrá tedy. Počkám tu a uvidím další noc.“

Nalíčil pasti a potichu vyčkával.

Vůně pečeného masa mu chyběla. Konečně má jídlo. Zakousl se do šťavnatého stehna divokého zajíce, až mu šťáva tekla po bradě. Olízl se a s mlasknutím hodoval dál. Celý den proležel pod stínem vysokého stromu a střídavě spal. Když zašlo slunce a hvězdy vyšly na nebe, položil se Ite-o-magazu na záda a plánoval svou další cestu. Najednou zaslechl zakvičení divokého psa. Říkal jim malí ďáblové, neměl je rád. Zdáli se mu zákeřní a špinaví. Přes všechnu jeho nechuť se zvedl a šel se podívat co se stalo. Našel malého ďábla na zemi v kaluži krve. Měl rozbitou hlavu. Podíval se kolem a uviděl stopy koňských kopyt. Hrklo v něm. Kde by se tu mohli vzít koně? Zadíval se do dálky a viděl v dálce siluetu vysokého svalnatého oře. Chtěl jít blíže k němu, ale nechtěl ho vyplašit. Zaržál tak jak to vždy dělával na Squamishe. Kůň mu odpověděl hlasitým pofrkováním a házením hlavou. Zaskočilo ho to. Viděl zde stejnou reakci, jakou mu odpovídal Squamish. Něco v mysli mu říkalo že je to on. “Není to on, jak by mohl být? Je v bezpečí s ostatními.“Zadíval se na onoho koně ještě jednou. Byla tma. Neviděl nic než jeho siluetu. Posadil se na zem a vyčkával. Kůň se po dobu několika hodin nepohnul. Ite-o-magazu byl zvyklý vyčkávat ve stejné poloze i den, ale stále mu vrtalo hlavou co je to za zvláštního koně, že se ani nepohne. Pomalu se začalo rozednívat a slunce vycházelo. Kůň pohodil hlavou a zafrkal. Ite-o-magazu se postavil. Nechtěl dále čekat na to až se kůň uráčí pohnout. Otočil se a odcházel si lehnout. Najednou kůň zaržál tak silně, až se mladý indián polekal. Ohlédl se přes rameno a viděl koně vzpínat se do výše. Slunce už vyšlo, a tak Ite-o-magazu viděl koně zcela jasně. Silné, vypracované tělo s bílým podkladem a hnědými fleky. Oči modré a hluboké jako jezero o kterém si nechával zdát. Ty oči ho lapily do svých sítí. Nemohl se pohnout a vydat ani hlásku. Poznal ho. Byl to jeho přítel bez kterého si nedokázal představit život. Zhluboka se nadechl a zapískal. Squamish zastříhal ušima a rozcválal se k Ite-o-magazu. Ten se smál od ucha k uchu. Jásal radostí, že zase vidí svého přítele živého a zdravého. Squamish mluvil očima. Ty jiskřily radostí. Ite-o-magazu už nechtěl na nic čekat, skočil na svého koně, ten se rozcválal. Ite-o-magazu ve cvalu sebral své věci ze země a vydal se směrem k domovu svého strýce. Měl namířeno tam, kde byly hroby jeho otců. Jel tam, kde byla jeho rodná země. Do svého kraje se nastěhovali. Narodil se v kmeni svého strýce, a přesto byl hrdý Hurón jako jeho otec a matka.

„Konečně“. Zamumlal Déšť ve tváři, když uviděl kopce porostlé zelení. Už jsem blízko. Pobídl svého koně k ještě rychlejšímu cvalu a už se těšil na to, až usedne ve stínu lesa a ucítí jeho vůni. Squamish, jakoby věděl, že se jeho jezdec těší na stín vysokých borovic a smrků hnal se stále rychleji k této kráse.