Ite-o-magazu 4. díl

Ite-o-magazu

Bylo to, jakoby ho kůň někam vedl. Déšť ve tváři necítil strach, ba naopak. Cítil důvěru v mladé zvíře a klidně ho následoval dále. Ocitli se v lese. Tento les chlapec neznal. Nikdy v něm nebyl. Bál se do něj jít. Vždycky v něm bylo něco, z čeho měl strach. Teď do něj vešel bez jakéhokoliv strachu, protože věděl že je s přítelem. Mladý hřebec zmizel za skálou. Déšť ve tváři se rozběhl za ním a ve vzduchu cítil vodu. Vůně tohoto lesa byly jiné. Takové pachy neznal. Cítil mnoho rostlin. Vůně se mu pletly dohromady, a přesto se mu líbily. Slyšel zvuk padající vody a zpěv ptáků. V dáli zakřičel vodní pták. Vešel za skálu; tam, kde zmizel hřebec. Zastavil se a úžasem otevřel ústa. Takovou krásu nikdy neviděl. Babička mu vyprávěla příběhy o podobných místech. V jejích příbězích bývali magické. Zdržovali se zde duchové předků. Stál na skalním výstupku a pod ním se rozprostírala louka porostlá pestrobarevnými květy. O kousek dál  bylo jezírko. Čisté, hluboké, chladné. Do něj z výšky padal vodopád. Voda z něj se rozbíjela o hladinu jezírka. Celá tahle krása byla uzavřena ze všech stran skálou, pevnou jako síla všech ročních období. Skála sahala až do výše. Neviděl ani její konec. Cítil jemný větřík, který mu čechral vlasy a orlí pero zamotané v nich. Pomalu sestupoval dolů. Stál na louce a obdivoval tuto krásu. Necítil jemný větřík. Vládlo zde bezvětří. Jakoby tu vítr ani nebyl a unikal mezerou, kterou přišel. Všiml si také zvěře, která tu byla. Kousek od něj stálo stádo divokých daňků. Neutekli před ním. Jakoby věděli, že jim na takovémto místě neublíží. Na nízkých stromech seděli ptáci všech druhů. Projížděl krajinu očima, když v tom se zarazil. Puma. Chtěl vytáhnout nůž, ale něco mu říkalo, že nesmí. Puma prošla okolo něj a ani se na něj nepodívala. “Zvláštní místo, a přesto tak krásné“, pomyslel si. Hledal hříbě. Nevěděl kam se podělo. V tom se zadíval na vodopád a žasl.

Zpoza vodopádu pomalu vycházel onen kůň, který mu ukázal cestu sem. Nejprve uviděl hlavu. Vznešenou a celou bílou. Ty jeho oči. Zase se na něj pronikavě  dívaly. Skoro se ptaly: “Jsi hoden toho abys byl můj přítel?“ Byly chladné, ale upřímné. Modré jako ta voda, ze které vycházel. Vodopádem prošlo celé tělo. Svalnaté a  krásné. Kůň pomalu vycházel na břeh. Kapala z něj voda a jeho tělo se lesklo na slunci. Zastavil se před chlapcem, který se nezmohl na slovo. Kůň natáhl hlavu, až ji měl těsně před chlapcovým obličejem. Jeho dech byl klidný a teplý. Déšť ve tváři ho cítil na svém snědém obličeji. Poklekl před koněm a sklopil hlavu. Čekal. Kůň natáhl přední nohu a poklonil se. Jejich myšlenky se střídaly jedna za druhou. Nikdo z nich by tento pocit nedokázal popsat. Věděli, že jsou přátelé. Navždy. Zvedli se a stáli naproti sobě. Déšť ve tváři si pomyslel: “Budu ti říkat podle místa, do kterého jsi mě zavedl. Budiž tedy místo, kde se rodí vítr! Squasmish!“. Kůň pohodil hlavou. Rozuměl mu i beze slov.

K večeru bylo po lovu a všichni se sháněli po Dešti ve tváři. Otec byl zoufalý. Doufal, že se jeho synek nepřipletl pod splašené bizoní stádo. Zařehtal kůň. Všichni vzhlédli na stranu odkud se zařehtání ozvalo. Na kopci stál nádherný, vznešený kůň a na něm seděl Déšť ve tváři. Byli jako jedna bytost. Z jejich očí vyzařovala úcta. Ke koni a ke člověku. Cvalem se přiblížili k ostatním. Squamish neměl ani ohlávku, deku, prostě nic. Déšť ve tváři však seděl na koni jistě a ruce měl položené na jeho krku.