Ite-o-magazu 3.díl

Ite-o-magazu

Uslyšel tiché křupnutí větvičky. Ohlédl se a uviděl malého zajíce. Byl hubený a vypadal hladově. Déšť ve tváři už putoval druhou noc a zatím nic nejedl. Teď má příležitost něco ulovit. Klekl si na zem a udělal malé oko z provazu. Doprostřed oka položil trochu zrn kukuřice, která našel v toulci na šípy. Nejspíše se mu tam dostaly, když procházeli s kmenem kukuřičným polem bledých tváří. Natáhl provaz až za blízký keř. Lehl si na zem a tiše čekal. Malý zajíc se mezitím přiblížil asi na tři metry daleko od oka. “ Ještěže je hladový, jinak by si mě určitě všiml. Ten keř mě moc neskrývá.“ Pomyslel si. Zajíc už se natahoval po kukuřičných zrnkách, když v tom se zarazil. Déšť ve tváři prosil Velkého Manitoua aby zajíc skočil do oka. Oddechl si. Zajíc opravdu do oka skočil a už hodoval na kukuřičných zrnkách. Déšť ve tváři zatáhl, zajíc vykvikl, ale snaha uniknout už byla marná. Provaz se mu stáhl kolem nohy a přiskočil mladý indián. Ten ho chytl kolem krku a zlomil mu vaz.

Tu noc Déšť ve tváři ukojil hlad. Pečínka byla sice hubená, ale zbylo mu trochu masa i na další den. V duchu děkoval Jasnému slunci že ho naučil klást pasti na zajíce. Teď si jen přál mít u sebe svého koně. Byl to jeho druh. Nikdo ho nechytil, přišel k němu jako přítel a ne pokořený kůň, možná proto se k němu připojil jako hříbě. Cítil že bude vždy volný a bude moct odejít, kdy bude chtít, jako svobodný kůň. Říkal mu Squamish-místo, kde se rodí vítr. Kůň k němu sám přišel. Nedokázali si život bez sebe představit. Kde byl jeden, musel být i druhý. Déšť ve tváři nevěděl kde Squamish je. Rozdělili se, když se Déšť ve tváři ztratil ostatním. Stopoval bledé tváře a ty ho přepadli. Jen tak tak utekl, ale nevěděl kde je. Počítal s tím že Squamish je s ostatními bojovníky, ale nebyl si jist. Něco mu říkalo že je blízko. “To je nesmysl,jak by mě mohl najít?“. Vzpomínal na to,jak spolu tryskali stepí před ostatními koňmi. Squamish byl nejrychlejší kůň jakého Déšť ve tváři poznal. Miloval to chlupaté stvoření s bílým podkladem a hnědými fleky. Jeho modré oči byly hluboké, ale milé a hrdé. Squamish byl temperamentní kůň. Skvěle se hodil ke svému jezdci. Byli si tolik podobní. Déšť ve tváři vzpomínal na okamžik, kdy Squamishe poprvé viděl. Byl západ slunce a oni pozorovali pasoucí se stádo bizonů. Napětí šlo krájet a už se chystali vyrazit na koních s luky v ruce. Když v tom se ozvalo silné zařehtání. Déšť ve tváři, tehdy ještě malý chlapec se ohlédl a spatřil malé hříbě, které se vzpínalo na kopci. Za ním bylo oranžové zapadající slunce, které mu dodávalo nadpřirozenou sílu. Déšť ve tváři nemohl od tohoto nádherného zvířete odtrhnout oči. Hřebec se postavil a sledoval ho pronikavým pohledem. Mladý chlapec se zvedl a kráčel k hříběti. To se ani nepohnulo. Šel k němu stále blíže, když v tom se mladý kůň otočil a odcválal o kus dál. Nikdo si nevšiml že Déšť ve tváři zmizel. Všichni byli zabráni do lovu bizonů.