Ite-o-magazu 2.díl

Vzpomínky

Chlad. Cítil ho po celém těle. Otevřel oči. Všude byla tma. Už se necítil být tak slabý. Převalil se na záda a sledoval hvězdy na obloze. Viděl Velkou i Malou medvědici. Jak krásné povídky mu o nich jeho matka povídala. Při vzpomínce na matku se jeho oči zalily slzami. Nechtěl brečet, ale city byly silnější. Zaplavila ho další vlna nenávisti k bledým tvářím. Zabily mu matku. Nechtěla, aby šel na válečnou stezku. Nemohl jinak. Po smrti jeho sestry se chtěl mstít. Jak jen jsou bledé tváře bezcitné. Podřezávají ženy i děti, když muži nejsou v táboře a bojují. Takováto potupná smrt dvou členů jeho rodiny v něm vyvolala ještě větší nenávist a bezhlavě se vrhl do boje. Kdyby jen Rychlý jelen nedonesl zprávu, že vyvraždili skoro všechny ženy a děti jejich vesnice. Možná by tu otec byl. Déšť ve tváři by se nevrhl do boje a nedostal se pod palbu. Marně na něj Jasné sluce křičel, ať se vrátí. Nevnímal ho. Otec se vrhl za ním ve snaze ho zachránit. Chtěl od svého syna odpoutat pozornost a tak běžel tam, kde ho viděly všechny bledé tváře. Déšť ve tváři se jen krčil u země a sledoval,,jak se první kulka hladově zaryla do otcové ruky. Uběhl sotva dva metry a přišla další rána. Do hrudi. Rudá barva zalila otcovu hruď. Klesl na kolena a přišla další rána. Do břicha. Otec padl na zem. Déšť ve tváři se bezmocně díval do jeho tváře, ve které i přes velkou bolest, která ho musela zaplavovat, neukázal ani kousek slabosti či strachu. Naopak, viděl v ní statečnost a touhu po pomstě. Jeho otec ho uviděl a podíval se mu do očí. Bylo v nich tolik lásky ke svému jedinému synovi. Naposledy se na něj usmál, vytáhl svůj nůž a vykřikl:“ Nikdy nás nedostanete, indiáni jsou hrdý a statečný národ. Nikdy se vám nepodrobíme, vy bídní červi. Táhněte pryč i se svou ohnivou vodou a penězi. Přijde velká bitva, ve které vyhrajeme. Můj syn pomstí všechny indiány, kteří zemřeli vaší rukou a bude v bitvě, kde zvítězíme. Zemře se ctí jako jeho otec. Velký Manitou ho vyvolil. Táhněte i s tím svým bohem, který….“. Náhle utichl. Kulka ho zasáhla do zad. Z úst mu vytekl proužek krve a on si zabodl nůž do srdce. Déšť ve tváři vykřikl zděšením a chtěl zabít bledou tvář, která byla nejblíže. Zvedl se a odrazil se mohutným skokem s nožem v ruce. Ve tváři, která byla z jedné půlky namalovaná rudě a z druhé černě se zračila bolest se ztráty těch, které miloval. Už byl skoro nad bledou tváří, když v tom se běloch otočil a odskočil pryč. Déšť ve tváři dopadl na tvrdou zem. Ihned se zvedl a sekal ostrým obsidiánovým nožem po bělochovi, který se krčil u země. Ten vykřikl:“ Nemějte s Huróny slitováni, pobijte je jako jejich ženy a děti!“ To neměl vyřknout. Déšť ve tváři vyskočil, odhodil nůž a vytáhl tomahavk, který měl za opaskem. Zvedl silnou paži k úderu a hodil ji překvapenému vojákovi do čela. Ten klesl k zemi a půda pod ním se zbarvila doruda. Déšť ve tváři měkce dopadl na zem, vytáhl  tomahavk z vojákova čela a zvedl svůj nůž ze země. Přidal se ke svým spolubojovníkům a v ruce nesl čerstvě uříznutý skalp. Dali se na ústup. Bledé tváře se vydaly za nimi, ale Huróni se jim ztratili v lese, kde nezanechávali žádné stopy.

Zahnal smutné vzpomínky na nedávnou bitvu a dále se díval na hvězdy. Věděl, kam má jít. Hvězdy mu poradily cestu. Musí jít na sever. K Hunkpapům. Ti mu pomohou najít jeho kmen. Vždy byli s Huróny za dobře a chodili spolu na lov bizonů. V tom kmeni žije bratr jeho otce jako náčelník. V nejhorším zůstane  u něj. Ale teď je čas vydat se na cestu. Rozhodl se putovat v noci, kdy není horko. Když půjde tak se zahřeje a může nalíčit i nějaké pasti, aby si obstaral potravu.