Hvozd

Rozhodla jsem se jíti cestou, kteráž to mě zavede hluboko do lesů, které já tak dobře znám. Jak brána stojí tam dva mohutné smrky,jež kolem sebe jsou propleteni. Vcházím do hvozdu a plně mne pohlcuje jeho klid. Jen vítr se prohání v korunách stromů, sluneční paprsky v dlouhých zářivých řetězech pronikají mezi stromy a osvětlují i to nejmenší rostlinstvo schované pod velkými stromy.

Na každé květince, pod každým kamenem se skrývá tvoreček. Včely pilně pilují, aby les mohl dál žít. Lítají mi kolem hlavy a bzučí na pozdrav.

Před mnou mezi stromy něco prosvítá. Přicházím na mýtinu. Její kouzlo dotváří stařičký majestátný dub, který stojí uprostřed. Lístku už na něm nikdo nenajde, ani pták si nedovolí usednouti naň. Je to pro ně strážce lesa. Ulehám do trávy a mechu, nedaleko onoho dubu a dívám se na oblohu. Na to, jak se bílé beránky prohánějí oblohou, jak si s nimi vítr hraje a pak pomalu usínám.

Ten zvuk jakoby přicházel z veliké dálky. Otevřu oči a vidím, že to jen dub mě svými starými rozvrzanými klouby popohání, zanedlouho bude tma. Zamávám mu na rozloučeno, ale vstupuji dále do lesa. Tady už není světla zbytí. Tady už se stíny prodloužily a stromy více semknuté se jeví. Ale já už to slyším. To bublání a zurčení. Mezi mechem a listím se proplétá malý potůček. Voda přeskakuje kameny a hraje si k tomu svou malou serenádu.

Nedaleko odtud je tedy malý můstek, který mne dovede ke zdárnému konci. Tam, kam se odváží jen málokdo. Jen ten nejodvážnější, který najde tu sílu a vkročí tam, kde jiní končí. Toto místo vážně existuje, ale kde se nalézá, si radši nechám pro sebe.