Hrobař-prolog

Ach bože,byla jí zima…,tak strašná zima…Bobbi se otřásla.Byla malátná,sotva se dokázala pohnout a mysl měla omámenou a kalnou.Chtělo se jí spá a nevšímat si toho zvláštního pocitu,který se jí vkrádal do myšlenek.Víčka měla težká.Jako kdyby si vzala moc prášků na spaní.Do nosu se jí dostal štiplavý hnilobný pach.Schoulila se a napadlo ji,že je v jejím pokoji ticho.Naprostý klid.Bylo to zvláštní.Neslyšela,jak hodiny v hale odtikávají vteřiny ani jak větrák topení vhání vzduch…,ne…to ticho ji ohlušovalo. Nejsi ve svém pokoji. Ta myšlenka ji zasáhla jako blesk. Nejsi ve své posteli. S námahou otevřela víčko.Byla…kde?Ten odporný puch jí zvedal žaludek.Její mysl se pomalu projasňovala.Kde sakra je a proč se nemůže pohnout?Plíce se jí stahovaly,lapala po dechu a kolem ní byla neproniknutelná temnota.Zachvátila jí panika,když si uvědomila,že leží na zádech přimáčknutá na něco tvrdého a na nos se jí tiskne hladká látka.Všude kolem tma.Dusno.Steží se dokázala nadechnout.A ten strašný smrad…Málem se pozvracela.To je divné.Moc divné.Pokusila se posadit. Bum! Hlavou narazila na něco tvrdého a rukama nemohla vůbec pohnout.Ani nahoru,ani do stran.Byla vmáčknutá v malím prostoru,na nepohodlné posteli…,ne,to nebyla postel,ale něco měkkého,houbovitého a scvrklého s tvrdými vystrčenými horty,které ji tlačily do zad.Strach chladný jako smrt jí projel omámeným mozkem.Byla nacpaná v nějaké těsné schránce. A pak jí to došlo.Se strašlivou jistotou. je nacpaná v rakvi!

Bože ne! To přece nemůže být pravda!Je to naprosto nemyslitelné.Má zkrátka jen oblouzenou mysl.A tahle klaustrofobní paranoia je jen součástí příšerného,děsivého snu.Tak to je.Tak to musí být. Ale v těle se jí horečnatě rozproudila krev.Zmocnil se jí panický strach. Ne ach ne…,prosím,ne…tohle přece nemůže být sen.Vzbuď se Bobbi.Proboha,vzbuď se,sakra! Zaječela a ten zvuk jen roztřásl její ušní bubínky.Ale nikam dál se nedostal a odražel se v těsném,dusném prostoru. Mysli,nepanikař!Ach bože,ach bože,ach bože. Snažila se divoce kopat vzhůru,ale bosýma nohama narazila na tvrdý povrch a nehtem palce zachytila za jakýsi kus látky a utrhla si ho.Strašná bolest jí projela vzhůru nohou,:cítila,jak jí utržený nehet visí na proužku masa.To je přece nesmyls.Určitě má noční můru.Musí mít.A přesto…Celou svojí silou se snažila zatlačit vzhůru a vyškrábat se s toho strašného těsného prostoru se saténovým polstrováním a…a…bože,ležela na čemsi někde více,někde méně měkkém,ale jinde úplně tvrdém a…a… Tělo! Lažíš na lidském těle! ,,Nééé!Prosím,pusťte mě ven!" Prsty škrábala a trhala polstrování a tloukla do něj.Cítila kosti a hnijící mso na svém holém těle…,holém těle…,bože,je ahá?Strčila ji do téhle hrůzné krabice bez šatů?Kdo jí to udělal?Proč? ,,Pomoc!Prosím,pomozte mi!" V uších jí zněl vlastní odražený křik.,,Ach bože,ach bože…,prosím." Bože,opravdu leží na mrtvém člověku?Naskočila jí husí kůže při pomyšlení na rozkládající se tělo pod ní,ústa bez rtů přitisknutá zezadu na její krk,špičatá žebra a kostnaté ruce a…Možná je pořád ještě naživu-je jen v bezvědomí,jako jsi byla ty.Ale tím se jen utěšovala-pravdu znala.Kdysi živí podložka pod ní byla tvrdá jako kámen a čpěla a pravděpodobně se rozkládala a…ach,prosím,ať je to jen děsivá noční můra.Prosím,ať se vzbudím. Zaslechla vzlyky a uvědomila si,že je vydává ona sama. Nepanikař,Pokus se vymyslet,jak se odsud dostat…,dokud máš ještě vzduch.Jestli ještě dýcháš,patrně tě sem zrovna zavřel.Jsi ice v rakvi,ale to neznamená,že jsi pohřbená pod zemí…Ale cítila vlhký pach půdy,věděla,že tahle smrtící truhla už je v hrobě.Byla jen otázka čau,než…Nech toho,radši vymysli,jak z toho ven! Jsi chytrá ženská,mysli!MYSLI! Jestli nejsi pohřbená,jen zavřená,pořád můžes mít ještě čas…Ale věděla,že vteřiny utíkají a s každou z nich je blíže strašně,nepředstavitelné smrti. Prosím,bože,nenech mě zemřít.Takhle ne…,ne…,ne takhle. ,,Pomozte mi!Pomoc!POMOC!" naříkala,křičela a divoce škrábala na víko rakve.Rozervala saténové polstrování a ulámala si přitom své dlouhé,pečlivě ošetřované nehty,rozedřela si kůži a ucítila v rukou ostrou bolest.Zápach byl příšerný a vzduch tak chladný a řídký…,určitě to je sen…,musí to být sen.Přesto bolest v prstech a krev vytékající zpod nehtů ji přesvědčovaly,že zažívá strašnou skutečnost,kterou si jen stěží dokáže představit.

Hrůza jí dusila a měla pocit,že omdlí.Ze všech sil ječla a kopala,bušila koleny i nohama,napínala svaly,na holé kůži se jí objevovaly krvácející šrámy a z očí jí vytryskly slzy. ,,Ať takhle neumřu,ach prosím,ať takhle neumřu…" Ale kolem ní zůstávala tma.Zmačknuté tělo se pod ní nepohnulo,rozkládající se maso se dotýkalo jejího,špičatá žebra ji tlačila do zad.Otřásla se,málem se pozvracela a dál křičela.Přes zvuk svého hlasu uslyšela mrazivou ozvěnu nárazů hlíny a kamenů dopadajících na víko té odporné rakve. ,,Ne!Ne!" Bušila,až ji pěsti pálily a prýštila z nci krev,ale zároveň naříkala a žadonila. ,,Pusťte mě ven!Prosím,prosím!" Kdo jí to mohl udělat? Proč…,ach bože,proč…Komu tak strašně ublížila? Tolika lidem lhala.Jejich obličeje teď v duchu spatřila v napůl šílené mysli sevřené panikou.Ale kdo jí tak nenáviděl,že ji takhle mučí?Kdo má důvod?Kdo je tak krutý? Zalapala po dechu.Už téměř vyčerpala vzduch.Zvolna upadala do bezvědomí.Mysl jí divoce vířila myšlenkami na muže v jejím životě,zvlášť na jednoho,který si patrně ani nepamatoval její jméno,jednoho,kterému tak horzně ublížila. Pierce Reed.Detektiv policejního oddělení v Savannah.Čestný muž, v jehož životě ale existovala temná tajemství.Ne…Reed by jí to neudělal,vlastně ani nevěděl,jak hluboće jsou jejich životy propletené,a nezajímalo ho to. Jeto někdo jiný.Tady ji určitě uvěznila nějaká zrůda.Roztřásla se a začala plakat. ,,Pusťte mě ven!Pusťte mě ven," zaječela a rozvlykala se,až ji zabolelo hrdlo.Měla husí kůži,když si uvědomila,že jí za lůžko slouží hnijící lidské maso. ,,Prosím,prosím,pusťte mě odsud…Udělám cokoli…,cokoli,ach prosím,nedělejte to…" Ani nevěděla koho žádá o slitování,a do hrobu dál dopadaly lopaty hlíny a kamínků.Lapala po dechu a nadýchla se zbytlů pálivého vzduchu.Plíce jí hořely nedostatkem kyslíku a najednou se cítila slabá.Bezmocná.Odsouzená k smrti.Naposledy se pokusila proškrábat si cestu ven ze svého vězení,ale marně.Dolehla na ni temnota,rozdrtila její odpor a vysála z ní všechen život.Ruce jí padly podél těla.Tohle se jí stalo hrobem.Navždy.Měla pocit že nad hrůzným tichme slyší smích.Přicháel zdaleka,ale věděla,že ho měla slyšet.Chtěl,aby to vědela,aby ho slyšela,než se naposledy nadýchne.Ten kdo jí to udělal,se bavil.