HROB

Všude bylo vedro k zalknutí,jen na hřbitově byl chlad.Za vysokou zdí až v rohu hřbitova byl hrob,hrob a jeho náhrobek upoutával pozornost lidí,kteří občas zašli na samý konec s touhou najít něco neobvyklého.Z náhrobku vyzařovala krásná tvář dívky,která byla v této době,která náležela této fotografii velmi šťastná.Její úsměv byl tak krásný jakoby neznala nic jiného než lásku a štěstí.Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek,jenž měl na svém základu citát.    "Kdykoli budeš-li naslouchat,najdeš mě vedle sebe".
Tomuto chlapci mohlo být 18 let.Stál tam sám  ve stínu líp a v ruce držel kytici kopretin,hladil ji a na ruce mu chvílemi padaly slzy.Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a s neveselou bolestí jsem ho pozorovala.Stál tam snad 3 hodiny,ani jednou se neotočil,ani jednou se nepodíval jinam než na tvář dívky.Přistoupila jsem blíž,abych mu viděla do tváře.Byl krásný a mě se zdálo,že jsem hezčího kluka neviděla.Bylo divné,že takový kluk není někde na plovárně,kde by byl obklopen spoustou děvčat a že tu stojí a padají mu slzy.Když jsem se mu podívala na ústa,viděla jsem,že si s někým povídá,ale nikdo tu nestál.Až po chvíli jsem si uvědomila,že slova,která vypouští z úst,patří někomu,kdo už navždy spí.Byla to slova pro neobyčejně krásnou dívku.Šeptal něco,ale já mu nerozuměla,až po chvíli vzlykl,zesílil hlas a řekl:"Proč jsi mi odešla?"V té chvíli bych se propadla a nebyla svědkem té hrozné skutečnosti.V tom položil na hrob květiny,otevřel lucernu a zapálil svíčku.Vyndal z kapsy kapesník,otřel si oči a zahlédl mě.Na chvíli se zarazil a svýma krásnýma očima se na mě podíval.Byl to pohled krutý a zlý,ale jeho hlas takový nebyl řekl:"Ahoj co potřebuješ"?Nezmohla jsem se ani na slovo.Zeptal se znovu a v tom jsem se rozbrečela.Šel ke mě a řekla abych nebrečela,že život je krutý a zlý.Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník,začal zkracovat tu hroznou chvíli.Konečně jsem ze sebe vyprostila slova:"Promiň já nechtěla".Začal vyprávět svůj příběh.
"Jmenovala se Nikol a všichni ji říkali Niki"Začali spolu chodit,poznali se na diskotéce.Líbila se mu,tak šel pro ni,že si zatančí.Pak ji pozval na limču.připadala mu jako bohyně,kterou mu poslal sám Bůh.Druhý den byl na plovárně,kde jí také políbil.Potom nastalo mnoho krásných dnů.Po půl roce se spolu poprvé milovali,chodili si naproti ke škole.Jen jednou se pohádali,ale netrvalo dlouho a už se usmířili.Parta jim začla říkat manželé.Když Jirka neboli Naik o tom všem vyprávěl.Nemohla jsem zadržet slzy.Plakala jsem a on se mnou.Kvetoucí lípy a stromy byly jedinými svědky naší rozmluvy.jeho oči měly divný smutek a žal,jaké jsem ještě nikdy neviděla.Bylo hrozné vidět kluka brečet.Když jí bylo 16let chodili spolu právě rok.Oslavili to s kamarády a potom se šli koupat.Ráno když kamarádi odjeli a oni zůstali samy.Snídaně v trávě byla slavností,cítila se nejšťastnější na světě.Když dokončoval toto smutné vyprávění,zpomaloval věty a oči se mu stále víc zalévaly slzami..Potom začal vypravovat osudný den!Bylo právě takové vedro a oni se rozhodli ,že si vyjedou do přírody.Jejich kamarádi jim na nabídli,že je odvezou autem.Niki byla ten den krásná.Měla uplé nové šaty a její vlasy do poloviny zad,měla krásně rozevláté.Její tělo se stávalo hvězdou.Naik byl nevyslovně štastný když mu Niki rozčesávala vlasy.Večer se blížil a oni se rozhodli,že půjdou na diskotéku.Lídé se po nich dívali a říkali že je to nádherný pár.Zábava ubíhala a oni spolu protančili celou noc.Když zábava skončila,nasedli každý do jiného auta.Naspoledy se políbili,pohladili a každý jel svou cestou.Naik šel domů spat.Uprostřed noci mu volali z nemocnice,že přivezli vážně zraněnou dívku,která chce aby přišel.Celou cestu utíkal a ani nevěděl jak se tam dostal.Otevřeli mu dveře a dívali se na něj tak ztrápeně."Doběhl jsem do pokoje,kde ležela ONA.U její postele stáli rodiče.V jejich očích byl pohled,který nikdy nezapomenu.Ona jen krátce otevřela oči a řekla:"Nechce se mi umřít,ale musí to být!Za všechno co jste pro mě udělali Vám děkuji."Držel jsem ji za ruku a ona těžkým hlasem řekla"Moc tě MILUJI nenech můj hrob nikdy prázdný.Miluji tě a mám Vás všechny ráda.Rodiče,tebe jediného v životě".Potom usnula a my museli opustit pokoj,její mamka se pomalu zhroutila a jeji otec s očima zarudlýma v slzách ji podpíral.Najednou jsem byl sám.Dávali ji malou naději.Celou noc jsem prochodil pod okny nemocnice a nevěděl zda žije.Zatím co nastal nový a teplý den,MNĚ byla zima.Zemřela až ráno na těžké bolesti,krvácení do mozku.Naposledy mi dovolili se na ni podívat a pak ji odvezli.Stál jsem na chodbě a z očích mi tekly slzy.Nechtěl jsem uvěřit,že moje jediná umřela,že už ji nikdy neuvidím,nepohladím,nepolíbím.Celý měsíc jsem potom nikam nechodil.Vykašlal jsem se na školu,na všechno a stále se vracel na místo,kde jsme byli spolu.Opilí řidič nezvlázdl řízení a narazil do protijedoucího auta.A teď chodím den co den na hřbitov.Nechci vidět lidi a ty jsi jediná,která mi rozumí.Nikdy nechci s žádnou už chodit.Tak mně ted nech samotného,Děkuji ti.Těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila že se propadám hanbou.Ještě několikrtá jsem se s  ním viděla a potom šel na vojnu,ale psali jsme si a zůstali přátelé.Jezdili jsme na výlety,ale nikdy nás nenapadlo abychom byli svoji.Pak plynul čas a Naik má má teď na hřbitově nejkrásnější kytku kopretin ode mně.Je to právě měsíc co se Jirka zabil v autě.Snad schválně,ale já jediná věděla proč to udělal.Bylo to pro něho vysvobození.Teď leží na hřbitově vědle sebe a jsou navždy spolu a už je nic nemůže rozdělit.Já teď stojím u jejich hrobu,nesu jim dvě kytice kopretin a padají mi slzy.Já už vím,že už nikdy nepotkám tak dobrého přítele a přitelkyni Naika a Nikol.