Goodbye my friends I´m leaving you today

Goodbye my friends I´m leaving you today….

Po hrozných nocích vždy následují ještě hroznější rána. Sny, ve kterých cestuju po tmavé krajině smutku bez jediné spásné myšlenky, bez naděje na vykoupení a záchranu. Kolem sebe vidím zašlé hroby bývalých přátel vyjadřující jejich padlou slávu. Chce se mi plakat ale slzy mi vyschly, chce se mi utíkat ale není kam. Já hloupá, komu vyprávím?? Komu?? Sama uprostřed neznámé krajiny – uprostřed neznámého žití ?? – Žití?? A přeci, odpověď – tlumený zastřený hlas – odpověď? Nač odpověď, když nerozumím významu slov.

Přicházejí sem všichni, kteří neustále hledají. Hledají? Ale co? Možná osvobození od pocitu viny, nebo hledají sami sebe, protože jak jsi si jistě všimla, u bran tě opustil i vlastní stín. Připadáš si tak sama, i když je kolem tebe spousta lidí, kteří křičí snažíc se zbavit vlastní lítosti. Kdo jsi?? Ticho, žádná odpověď, tak kdo jsi – výkřik pohltila prázdnota. Musíš dál, slyší šepot ve vlastní hlavě, dál….Schyluje se k dešti , již dost šedavá obloha se ještě víc zatáhla, první kapky se snášejí k zemi. Déšť, napadlo ji, jak osvobozující asi bude, pomalu zvedá bílou tvář k nebi a její kůže touží přijmout ty malé kapičky vody v očekávání slastné úlevy. Vyschlá zem začíná praskat toužící po obnově své původní svěžesti. Ale nejen půda i vzduch je tu horký a suchý a tak , než se kapky stačí dotknout země , sám je pohltí. Musíš dál, zase ten šepot ozývající se kdesi uvnitř její hlavy, ale ona stojí, neschopna pohybu, utíkej , šeptne hlas naléhavě. Tak utíká dlouho….zastaví ji až dubová vrata , projde jimi bez váhání. Kolem je najednou spousta lidí , někteří sedí na zemi s prázdnou hlavou a mléčnýma očima nenávistně pozorují ostatní , a veliké zrcadlo ve vyřezávaném rámu, třpytí se v mdlém světle jako spásná loď zachraňující trosečníky z rozbouřeného moře. Bezmyšlenkovitě k němu přistoupí, toužící po pravdě, připravená pohlédnout až na dno své duše. Kdo jsem? Napadne ji, proč jsem sem přišla ? Její obraz v zrcadle slábne, pomalu začíná splývat s okolím, zařazujíc se do hrůzného panorámatu, mozaiky lidských schránek bez duší. Stále hledí do zrcadla, nejasné šmouhy jí obklopují , naposledy upře se svůj zrak na hladkou skleněnou plochu, malý chlapec…stojí těstě za ní, vyjadřující záchranu, vztáhne k ní ruku a když jí uchopí vše pohltí tma . Jediná věc , nač dokáže myslet, tak tohle je tedy konec ?? Je tou myšlenkou zcela posedlá, ani neslyší, že někdo volá její jméno, nejdříve nesměle a tiše, nezřetelný šepot přechází v křik a silnou bolest hlavy. Otevírá oči, co vidí nechápe. Blikající přístroje, hadičky svoje obvázaná zápěstí, postel, nad níž se sklání týž chlapec ze snu ( byl to vůbec sen ?? ), s  úlevou vydechne, sestřičko moje, já se tak bál. Unaveně se usměje a nechá se odvést lékařkou v bílém plášti. Všechno jí začíná docházet, útržky vzpomínek do sebe zapadají. Dvě propletené ruce, krásná slova, vlastní strýc …udýchaně šeptá do prázdna …neboj se holčičko…nebude to bolet….a dál?? Žádné šťastné tváře, celá se klepe odporem…ostrá bolest v zápěstích…hustá teplá tekutina…..neslyšně se rozvzlykala ….takhle to přeci nechtěla. Noci a dny se střídají, světlo přechází v tmu. Všechno je tu stejné, ale dnešní noc bude něčím výjimečná…… S úsměvem stiskne v dlani kupičku prášku, které se jí podařilo sehnat od ostatních pacientek. Zavře oči…..do tmy se ozve její smích a slova oblíbené písně…..Goodbye my friends  I´m leaving  you today