Jediné, co sotva znatelně porušuje klid, je vzrušený dech malého děvčátka. Sedí v podřepu na zemi a svýma dětskýma očima sleduje cosi pod sebou. V modravých hlubinách to jiskří nadšením. Jako by na něco čekala.
Její pohled míří přímo na hromádku popela. Zdánlivě jen obyčejná nezajímavá kupička, kterou zametete a hodíte do koše nebo do krbu. Ale holčička ví…
Popel se najednou pohne. Ne, to nebyl vítr, okna jsou pevně zavřená. Něco se hýbe mezi šedavými částečkami. Po chvilce se vynoří drobná hlavička. Vypadá jako…ptáče. Tvoreček zmateně zamžourá a oklepe zbytky popela na podlahu.
Podívá se na dívenku před sebou a roztomile zamrká. Pak otevře zobáček a z jeho hrdla unikne slabý zvuk, sotva slyšitelný. Zkusí to tedy znovu. Tentokrát ze sebe vydá překrásný čistý tón. Ještě je malé, pomyslí si děvče, ale brzy již bude zpívat překrásné písně jen a jen pro ni.
Holátko vzala do ruky a dala ho do klícky. Chvíli ho ještě pozoruje, ale pak ji to přestane bavit a odejde z pokoje.
***
V kleci u okna sedí mohutný pták. Jeho nádherný hlas nikdy neutichá. Kouzelné tóny se linou celým domem, ale děvčátko přesto není spokojené. Chtělo, aby pták zpíval veselé písničky, ale on místo toho stále vyluzuje jen ty tíživé tesklivé melodie. Proč? Dává mu jíst a pít, povídá si s ním, dělá mu společnost, ale on stále jenom teskní a trápí jí tím strašným smutným zpěvem.
Holčička si asi neuvědomila, že ve vězení nikdo nebude šťastný. A tak majestátní tvor s ohnivým peřím smutně vyhlíží z okna na svět, který by chtěl znát, a svůj žal dává do svého hlasu. Každý den a každou noc.
Jednou už dívenka nevydržela tu tíhu smutku, jež se rozléhal jejím domovem, a snad nakonec i vlastního svědomí. Vešla do pokoje a zadívala se na „své zvířátko“. Odevzdaně si povzdychla, otevřela jedno z oken a přešla zpátky ke kleci. Odklopila dvířka a pták nevěřícně a bojácně poprvé vystrčil hlavu za mříže.
Chvíli obhlížel pokoj, pak si všiml okna. Vysoukal se ze své cely a protáhl ztuhlá křídla. Poprvé za svůj život šťastně zatrylkoval a rozepjal křídla k letu. Už cítil čerství vzduch. Už cítil tu svobodu…
V tu chvíli ale dívce zablesklo v očích.
Pro ni nechtěl zpívat vesele, ale teď mu najednou do zpěvu je! To tedy ne…
"Jsi moje hračka, jenom moje!" Kde se vzal tu se vzala těžký pohrabáč v jejích rukou. Rozpřáhla se a se zuřivým výkřikem srazila právě vzlétajícího ptáka k zemi. Překvapením zařičel. Ztěžka dopadl na podlahu a vyděšeně se ohlédl po své celoživotní společnici. Tu už ale nepoznával. V malých dlaních drtila kus železa, ve tváři výraz šílence s křečovitě zatnutými zuby. Z rozkošného stvoření se drala na povrch divoká bestie.
"Nikam nejdeš! Já ti život dala, já ti ho taky vezmu!" křičela.
Strachy polomrtvý král oblohy začal bojovat o přežití. Měl zlomené křídlo, ale pořád ještě mohl chodit. S námahou se vyškrábal na nohy a rozeběhl se na opačný konec místnosti k jediné šanci na únik před běsnící dívkou. Ale lidské mládě se nemínilo vzdát.
Dítě se v záchvatu vzteku znova napřáhlo a přerazilo ptačí pařáty jako by to byla párátka. Ale on se nevzdával, pořád se snažil dostat k oknu. Pořád toužil po životě! Plazil se. Jako had. On, fénix, nejkrásnější ze všeho ptactva!
"Už nejsi tak vzácnej, že ne?!"
Už byl téměř u cíle. Okenní tabule se blýskala ve slunečním světle. Teplý vánek načechral jeho vybledlá pírka. Už jen kousek!
Poslední tupá rána ukončila jeho nešťastnou existenci. Ztěžka vydlechl a z hrdla mu unikl poslední tón, tklivější a děsivější než kdy dřív. Všechna bolest, samota i zmařená touha po svobodě v jediné notě. Krev z rozbité hlavy ničila drahý koberec, zatímco zbytek ptačího těla sebou slabě poškubával, jakoby si jeho mozek nechtěl přiznat, že je po všem. I to však brzy ustalo a pak už jen vytřeštěnýma prázdnýma očima zíral před sebe. A děvčátko? Jen se ušklíblo, popadlo mocného fénixe za zkrvavené hnáty a vyhodilo ho z okna.
"Proleť se…"
Diskuse článku
No snažila jsem se tam ten motiv naznačit (ona byla bohatá a chtěla ptáčka co by jí pořád vesele zpíval, jenže fénix byl v kleci nešťastný, takže samozřejmě nemohl zpívat vesele...)...vlastně mělo jít o to že ona ho nikdy ani ráda neměla byl jako rozbitá hračka kterou hodila do koše ale je pravda že je to tam jen velmi letmo naznačené a určitě by se to dalo rozebrat víc:) A mimochodem děkuji za upozornění na chyby, je to trochu starší dílko a popravdě jsem ho moc neopravovala ale určitě to v budoucnu udělám
Pár chyb v čárkách a překlepy. Doporučuju nechat projet wordem. Spousty by toho našel a líp by se to četlo 
Jinak rozhodně zajímavá věc. Jedna z lepších na MM. Jen mi trochu vadilo rozebrání dívčiny psychiky, které tam nebylo. Nepřijde mi úplně reálné, že by se zčista jasna rozhodla takhle brutálním způsobem ukončit život svého dlouholetého přítele (ať už zvířecího). Ale to je jen detail. Dobré 
Jediné, co mi vyloženě vadilo, byla hrubka - čerstvÝ vítr tam samozřejmě patří budu doufat, že to byl jen překlep 
Jinak klasické téma, docela zajímavá myšlenka a zpracování podle mě taky v pohodě
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Prozíravost a rozvaha jsou vlastnosti, které má mít vojevůdce. (Tacitus)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©