Dva blázni v dešti

Měla jsem toho zvláštního pána moc ráda. Sinef se jmenoval, myslím. Nikdy jsme spolu nemluvili. Jen jsme se míjeli v ulicích a neznali se. Čím mě však tento pán zaujal? Miloval maličkosti, liboval si v nošení starých ošuntělých věcí a připadalo mi, že žije v jiném trošku bláznivém světě. Vídala jsem ho sedávajíc na jedné z těch starých laviček u divadla. Buď tam jen tak zadumaně seděl, nebo stál kousek dál na nábřeží a pozoroval řeku.
Když jsem si poprvé uvědomila to kouzlo jeho osobnosti, pršelo. Pršelo opravdu hodně. Spolu s pod deštníky se schovávajícím davem jsem chvátala kamsi do podloubí. Podloubí totiž pro člověka nevlastnícího deštník symbolizovalo jakýsi cíl. Podloubí znamenalo sucho, zázemí. Podloubí bylo deštníkem…
        Déšť obkresloval siluetu klidně sedícího muže. Déšť ho vytrhával od okolního světa, neboť tenhle pán si náš povrchní svět nezasloužil. Nepotřeboval tu nicotnou věc jménem deštník, deštník by ho svou suchou normálností zničil. On naopak potřeboval déšť. Seděl klidně za tím šedivým závojem padající vody a upoutal tím moji pozornosti. Zůstala jsem stát a dívala se na něj. Časem jsme tam na volném mokrém prostranství zbyli jen my dva. Dva blázni v dešti.
Sinef byl podivný člověk. Přestože jsme spolu nikdy nemluvili, jednou mi vyprávěl, že když byl ještě normální, doprovázel ho na každém kroku takový temný stín. Ten stín byl strach. Strach, který ožil, chodil, dýchal a mluvil. Onehdy spolu jeli výtahem.
„Nemůžeš to udělat, protože ji neznáš.“ povídá Strach.
„Chci to udělat právě proto, že ji neznám.“ odpověděl Sinef.
„Je to cizí člověk. Je to velké nic v tvém životě. Nemůžeš jí jen tak darovat růži, ty blázne. Zahoď ji!“ pronesl Strach zaníceně a Sinef se píchl o jeden z trnů té krásné květiny. Růže mu vyklouzla z ruky, pomalu a dlouze padala na zem.
        „Spokojen?!“ zakřičel Sinef. Nesnášel Strach. Nenáviděl ten temný stín, který ho ve dne doprovázel. Je to přece strašně divné, že právě v době světla nás straší a pronásledují ty malicherné stíny. Berou nám odvahu, berou nám sny. Strach je, bude a byl blízko. Sinef dokonce cítil jeho dech, neboť výtah byl úzký. Ve výtahu bylo úzko. Nikdo třetí by se tam nevešel. V pátém patře však přistoupila mladá slečna. Ta, pro niž byla růže ležící na špinavé podlaze. Slečna zašlápla stín svým vysokým podpatkem, sebrala růži ze země, též se píchla o její trn a usmála se.
        Nechápete? Nutno podotknout, že Sinef není člověk. Sinef je má myšlenka. Sinef je jednou z mých vlastních literárních postav. Je to moudrý blázen natolik moudrý a natolik bláznivý, že se nebojí.
Je myšlenkou beze stínu.
        Nevím ještě příliš jistě, jak se Sinef dokázal svého Strachu zbavit, ale tuším, že to má spojitost s tou slečnou z výtahu. Bylo by naivní myslet si, že od té doby, co tak odvážně a přesto nevědomky zašlápla Strach, se Sinef nebojí. Kdepak, Strach se vrací. Ale cosi schovaného v té slečně s růží ho drží dál. Už mu nikdy nedovolí promluvit. Myslím, že mu už nedovolí ani dýchat.
Jistě vás teď napadne: Je snad ta slečna s růží láska? Nevím, co je láska. Nechtěla bych tu slečnu urazit, proto radši říkám, že ne. Slečna s růží je prostě slečna s růží. Jedinečná bytost, která vás zbaví strachu a stane se symbolem vašeho života. Už nikdy se nebudete bát neznáma, už se nebudete bát smrti, s ní se nebudete bát ničeho. Abych ji přiblížila i lidem zabývajícím se spíše hmotnými statky než těmi bezcennými hodnotami myšlenek, zmíním zde i fakt, že s ní se už nebudete bát ani toho, že se vaše nové auto rozbije. Ne, to opravdu ne; oni vám to auto spíš ukradnou. Slečna s růží totiž příliš nedbá na tyhle povrchní a pomíjivé lidské pošetilosti. Pardon, ale nechci z mojí slečny s růží udělat prodavačku bezcenných zbytečností.
        Slečna s růží se tedy stala celou díky Sinefovi, neboť to byla růže od něj, kterou sebrala ze země. A opačně, Sinef se stal sám sebou díky té slečně s růží. Ti dva pak byli spolu.
A já začínám chápat, proč jsem Sinefa vídala sedávat samotného na té lavičce v největším lijáku. Začínám chápat, že není sám. Nemůže být sám. Kdyby s ním nebyla ta slečna s růží, neseděl by na dešti. Kdyby s ním nebyla, byl by s ním Strach a ten by ho hnal do podloubí stejně jako všechny ostatní lidi. Strach z nachlazení, strach z toho, že se zničí váš super nový účes, z toho, že se rozpustíte. Kdepak, tenhle strach se slečnou s růží neexistuje. Proto, když procházím kolem té prázdné lavičky u divadla, na níž ve skutečnosti nikdo nikdy neseděl, vídám je stát na nábřeží, na místě, kde nikdy nikdo nestál, a pozorovat řeku, na kterou se ještě nikdo nedíval jejich očima. Když prší smějí se. Déšť totiž zalévá tu jejich růži. Přeci by ji nenechali zvadnout.
Dva blázni spokojeně se objímající v dešti, beze strachu.