..:Duše:..

Jen tak ležel natažený na posteli a přemýšlel….na obloze zářil měsíc a noc se blížila k půlnoci. Přemýšlel nad světem a zemskými neřestmi. Co to vlastně taková neřest je? Je to snad hřích? Je hřích myslet na rozkoš? Pokud ano, tak hřešil často a to nejen v myšlenkách. Sebastian miloval krásné ženy. Miloval jejich krásné křivky, jejich tělo. Miloval sex. Je snad na sexu něco špatného? Je to nějaké tabu pro společnost? Všichni říkají, že ne. Tak proč se o tom nemluví? On ho opravdu miloval. Rád se o něm bavil a rád ho provozoval. Stejně jednou skončí v pekle tak proč si tenhle zkurvenej svět aspoň neužít světskými radovánkami. O milenky neměl nouze. Byl to pohledný chlap a ženy se na něj jenom lepily. Jako vosy na na med. Lákal je jako pavouk mouchy do svých sití. Vysál je a nechal použité. Své sbírce trofejí s potěšením říkal sbírka zvadlých růží. Netížilo ho svědomí nad tím co dělá. Mělo by snad? Kdo ho bude soudit? Ten nahoře co mu říkají Bůh? Nevěřil na něj….Kdyby opravdu existoval tak přece nedopustil to co se děje. Nepřipustil by takovou bolest a nespravedlnost co se na světě odehrává. Nechtěl na to radši ani myslet. V hlavě mu vířila jiná myšlenka. A to taková, že měl sice možnost za svůj život poznat mnoho dívek a žen. Mnoho se mu vystřídalo v posteli, všechny je pomiloval….ale nikdy nepoznal ženu kterou by dokázal milovat doopravdy, nejen tělesně. Hledal duševní lásku a nenacházel. Žádná z žen ho nezaujala natolik aby, mohl přestat s tímto životem a milovat pouze jenom jednu ženu a patřit pouze jí. Snad jí ani nehledal doopravdy, vyhovoval mu život který vedl ale občas když, jeho postel zela prázdnotou tak přemýšlel nad tím jaké by to bylo kdyby jenom pootočil hlavu a uviděl by tam krásnou dívku, takovou kterou by tam vídal pravidelně a nebyla by jenom jeho další trofejí. Byla by určitě moc krásná ale jenom o krásu nešlo, hledal smyslou inteligentní duši. Krása je velmi pomíjivá věc, to on moc dobře věděl. Celý život měl za to, že taková žena snad ani neexistuje. Žena s kterou by nestrávil jenom jednu noc a ranním polibkem na rozloučenou by jí dal obvyklé sbohem jako všem svým kořistem. Pomalu se mu začaly klesat víčka když v tom ho zaujal stín který se mihl luxusně vybaveným pokojem. Zvedl oči a zpozoroval zvláštní jev. V otevřeném okně seděla na parapetu dívka. Snad se ani nedala nazvat dívkou, byla to jako éterická bytost. Dlouhé černé vlasy jako uhel jí splývaly podél tváří až někam k pasu. Na sobě měla krásné černé šaty v nichž se rýsovala její dokonalá postava. Nádherná ňadra byla nahoře uvězněna v korzetu a byly vidět jen vyzývavé oblouky prsou. Bytost najednou zvedla sklopenou hlavu a věnovala Sebastianovi zvláštní pohled v němž se snad i mihl náznak nesmělého úsměvu. Byla tak bolestně krásná, až mu píchlo u srdce. Nemohl z ní spustit oči a nedokázal vypravit jediné slovo z úst. Po několika minutách strnulého ticha, které se zdálo jako nekonečnost Sebastian jenom tiše zašeptal – Kdo jsi? Jmenuji se Duše…a věnovala mu další ze svých tajemných úsměvů. Poté lehce sklouzla z parapetu a pomalu zamířila k němu.Černé dlouhé šaty za ní jenom tiše šustily. Její krása by se dala označit jako ďábelská ale její chůze byla doslova andělská. Našlapovala lehce jako víla a Sebastian měl pocit, že kdyby jenom trošku promluvil nahlas tak se dívka rozplyne jako mlha. Měl pocit, že tohle je jenom nějaký sen. Lehce potřásl hlavou aniž by z ní spustil oči a opět tiše zašeptal – Kdo jsi? Jsi snad anděl? Nevypadáš tak, jsi tak nádherná, že ani anděl nemůže být takhle krásný. Dívka už byla tak blízko, že kdyby jen chtěl tak mohl natáhnout ruku a dotknout se jí. Ale bál se, bylo to poprvé kdy se bál sáhnout na ženu. Opět ho zaplavoval strach, že kdyby se teď jenom pohnul tak ona zmizí a to on nechtěl. Duše již pomalu přistoupila k posteli a usedla na její okraj. Sebastian měl nyní možnost prohlédnout si zblízka její tvář. Byla dokonalá…opravdu dokonalá. Ale podle čeho se vlastně soudí dokonalost. Snad to posuzoval podle krásy dívek které měl možnost vidět a poznat. Ale žádná, opravdu žádná z nich se nemohla jen přinejmenších rovnat této záhadné bytosti. Pohlédl do jejich očí a všimnul si, že jsou temně modré, hluboké a….a smutné. Nikdy ještě neviděl takové oči. Skrývala se v nich taková bolest, že to nešlo přehlédnout. Sála z nich tolik, až tu bolest okamžitě pocítil ve svém vlastním srdci. Bytost jenž se mu představila jako Duše pomalu začala zvedat ruku s dlouhými štíhlými prsty k jeho tváři. Něžně ho po ní pohladila a pohlédla mu zhluboka do očí. V tu chvíli pocítil Sebastian něco neuvěřitelného, tělem jako by se rozlévala teplá tekutina a jeho zaplavovalo neskutečně krásný pocit. V tom pocitu se mísila touha s neskutečnou něhou. Cítil, že se celý chvěje touhou ale nedokázal nic udělat. Nic říct natož se pohnout. Vyčkával co se bude dít dál. Duše se k němu pomalu naklonila a políbila ho na ústa. Jenom zlehka ale i tak pocítil silné vzrušení které mu proběhlo tělem. Začal se osmělovat a polibek Duši vrátil. Její rty chutnaly tak sladce…..

Pomalu otevřel oči a rozhlédnul se kolem sebe.Oknem prosvítalo do pokoje slunce a teplé paprsky dopadaly na postel vedle něj. Na místo kde ležela v noci ona. ONA…kde vlastně je? Rozhlížel se zmatené po pokoji ale marně. Náhlo ho silně zabolelo u srdce. Duše….to jméno mu tiše proklouzlo mezi rty. Byl to snad jenom sen? Ne to přece nemohl být jenom sen, bylo to tak živé…milovali se celou noc až do svítání a potom spolu usnuli v náručí. A najednou je pryč. To přece nemohl být sen….ne…prosím, tohle přece nemůže být pravda. V srdci ho znova bolestně bodlo. Takovou bolest na srdci ještě nikdy nepocítil. Znamená to snad, že se do neznáme dívky zamiloval? Ale jak je to možné, vůbec jí přece neznal. Znal jenom její jméno a její tělo…její překrásné tělo které měl k dispozici celou noc. Věděl, že ale tentokrát nešlo jenom o sex. Chtěl tu dívku vidět znova. Musel jí vidět. Chtěl jí říct tolik věcí…..chtěl jí říct, že jí miluje. Že miluje dívku, kterou přece vůbec nezná a zamiloval se do ní na první pohled. Složil hlavu do dlaní a tiše se rozplakal. Tak moc si přál aby tady byla s ním, aby jí mohl chytit alespoň za ruku a vědět, že je skutečná….

Sebastian se mnoho dní soužil jako stín. Jeho srdce nemělo klid. Najednou přestal jeho dosavadní život. Na jinou ženu se ani nepodíval. Neměl zájem o ty prostoduché loutky. Jeho hýřivý život ze dne na den utichl. Sebastian ovšem ničeho nelitoval. Obětoval by všechno za to kdyby mohl jí mohl aspoň ještě jednou vidět, i kdyby to mělo být naposledy. Každý večer před usnutím smutně koukal z okna. Sledoval měsíční paprsky a vzpomínal jak se mu právě v nich zjevila ONA. Překrásná dívka s moc zvláštním jménem. Ani nevěděl kde jí má hledat ale kdyby to věděl, ihned by se za ní rozběhl. Uběhl dlouhý a pro Sebastiana doslova nekonečný měsíc a luna se opět blížila k úplňku. Jako každý večer ležel Sebastian sám na posteli a smutně koukal z okna. Pomalu ztrácel naději na to, že ji ještě někdy uvidí když v tom ….se najednou zjevila. Seděla opět na parapetu jako ten první den kdy jí poznal. Byla snad ještě krásnější než minule. Černé šaty vyměnila za rudě krvavé jako krev. Ve vlasech měla zapletenou rudou růži a na smyslných rtech se jí mihl šibalský úsměv. Byla prostě neodolatelná. Sebastian rozechvělě vyskočil z postele a nabídl jí ruku. Duše se jí chopila a nechala se odvést k posteli. Lehce se posadila a nabídla Sebastianovi vedle sebe místo. Mlčky se vedle ní posadil a tiše si hleděli do očí. Sebastianovi z nich sršela ohnivá a bolestivá láska a ona to cítila.

Čekal jsme na tebe….řekl. Vím, Sebastiane. Moc dobře to vím, odpověděla ona. Tak proč jsi se neobjevila dřív, proč jsi se mi neukázala? Měl jsem strach. Bál jsem se, že už Tě nikdy neuvidím. Sebastian jí toto smutně vyčítal. Nebyl ještě čas Sebastiane. Nebyl jsi ještě připravený. Odpověděla s úsměvem Duše. Připravenáý na co? Zeptal se. Na to, poznat pravou lásku. Odpověděla opět s úsměvem Duše. Právě jsi prošel zkouškou.

Milovali se spolu podruhé celou noc. Bylo to přenádherné jako poprvé. Ovšem ráno se Sebastian probudil opět sám. Začínal chápal, že život s Duší nebude lehký ale pro lásku k ní dokázal obětovat všechno. Zjevovala se mu on oné noci každý večer o půlnoci. Byli vždy vhůru celou noc až do svítání. Rozmlouvali spolu a nebo se jen něžně milovali. Za svítání se ovšem Duše pokaždé záhadně vytratila….

Uběhl již rok lásky mezi Sebastienem a Duší a vše bylo stejně silné jako první noc. Nedokázal se jí nabažit. Stačilo jí mít aspoň vedle sebe k tomu aby se cítil maximálně šťastný. Miloval jí, nikdy nepoznal co je láska, ale teď si byl nezřetelně jistý, že tohle je ono. Ten báječný pocit mít někoho. Mít svojí osudovou lásku. I když to byla velmi zvláštní láska. Duše se nikdy nezjevila dřív než o půlnoci a mizela vždy přesně za svítání.

Byla velmi temná noc a venku lehce poprchávalo…..kapky deště bubnovali za oknem o střechy domů a Sebastian seděl v pohodlném křesle a vyčkával na svou lásku. Najednou tam byla….krásnější než kdy dřív. Na sobě měla přenádherné bílé šaty a vypadala překrásněji než kdy předtím. V černých dlouhých vlasech měla vpletené sedmikrásky a na tváří jeden ze svých záhadných úsměvů. Vypadalo jako symbol nevinnosti a čistoty. Sebastian se usmál a vstal. Obejmul jí v pase a dal jí pusu na tvář. Dneska Ti to moc sluší lásko. Pošeptal jí do ucha. Sebastiane, přišla jsem se rozloučit. Pravila Duše a pohleděla mu do očí. Cože?! Jak to myslíš rozloučit? Vyhrkl se slzami v očích Sebastian. Naviděnou Sebastiane, miluju Tě. Odpověděla záhadně Duše a v tu chvíli zmizela. Sebastian jenom nevěřícně hleděl na místo kde ještě před chvíli stála ona a v ruce svíral malou sedmikrásku z jejich vlasů. Zhroutil se do křesla a tiše se rozplakal. Nechtěl věřit tomu co se stalo. Ona ho přece nemohla opustit. On jí miluje…..Miluje jen jí a nikdy nepřestane. Dlouho takto seděl a plakal. Potom usnul v křesle a probudil se až ráno. Protřel si unavené oči a zvednul se z křesla. Šel do koupelny a opláchnul si obličej. Udělal si oběd a chystal se do kanceláře.Ani nevěděl proč ale auto nechal v garáži a rozhodl se, že pojede autobusem a trochu se před tím ještě projde.Venku pořád lehce poprchávalo ale jemu to nevadilo. Šel po ulici a nechával si omývat obličej studeným dešťěm. Po chvilce dorazil na autobus. Koupil si lístek a nastoupil, procházel uličkou a rozhlížel se kam by jsi sednul. Pomalu postupoval dozadu, když v tom se zarazil a nevěřil vlastním očím….Uprostřed autobusu seděla u okna….Duše. Ano, určitě to byla ona. Dívala se z okna do deštivého dne a lehce se usmívala sama pro sebe. Svoje dlouhé černé vlasy měla svázané černou sametkou a na sobě měla džíny a lehkou bílou bundičku. Najednou k němu pomalu otočila hlavu, usmála se a pokynula rukou aby si přisedl vedle ní na volné sedadlo. Sebastian na ní nechápavě hleděl ale ona se jenom znova usmála a chytila ho za ruku. Už budu navždy s tebou miláčku. Všechno Ti někdy vysvětlím. Ale teď ještě ne. Přitáhla si ho blíž a políbila ho………