Dohoda s upírkou, IV. část

"Care, jsi to ty, vlku bloudící po tmavých lesních stezkách?"
Známý hlas. Care chvíli přemýšlel. Pak se otočil. Byl to Esteban, jeho dávný přítel.
"Estebane…?" řekl Care překvapeně. Jindy trošku zamračený Care se rozzářil a Estebana objal.
"Kde se bereš v Cidu?"
"Osud mě sem zavál ani nevím jak, příteli," usmál se Esteban a v modrých očích mu zajiskřilo. "Ty jsi tu s tou upírskou lady, nemám pravdu?" a kývnul směrem k Aise, která byla jako zářící klenot ve vší té nudné šedi zbohatlických slečen a paní, jejichž róby jakouby soutěžily o cenu za nejkýčovitější zdobení. Kdežto Aisa ve svých rudých sametových šatech, zdánlivě ale obyčejných, vypadala jedinečně.
"Kdes k ní vůbec přišel, vlku?" zeptal se Esteban Careho svým příjemným, hlubokým hlasem.
"To je zatraceně dávno…" mávl rukou Care, jako by se k tomu nechtěl vracet. Esteban se rozesmál.
"Ale no tak, Care… Vlku, povídej." Care se zasmál.
"Zatracená dohoda…" poznamenal Care, téměř neslyšně, ale Esteban měl sluch dobrý.
"Dohoda?" zpozorněl.
"Dohoda s upírkou," pokýval Care hlavou.
"S ní?" Care opět přikývnul.
"Jak ses k ní dostal?"
"Jak…" pousmál se Care. "Náhodou," dodal po chvíli a v jeho hlase se ozvalo zklamání.
"Náhodou? K tak krásné ženě? To musela být ale zatracená náhoda!"
"V Dračím lese člověk nikdy neví…" prohlásil skoro i smutně Care. Kdyby byl tenkrát spolehlivější. Kdyby… Ach ne, zas to slovo kdyby. Jak on ho nenáviděl. Ale minulost už teď nijak nezmění.
Esteban se ale zamračil, i přes jeho překvapený pohled. Vypadal, jako by o něčem pochyboval.
"Dračí les říkáš?"
"Dračí les."
"Povídej, to nebude jen tak. Do Dračího lesa by normálního člověka jen tak nepustili."
"No právě…" zamumlal Care. Rozhlédl se kolem po sále. Když zjistil, že se všichni baví a dvou mužů v jednom koutě si nikdo nevšímá, neváhal a začal Estebanovi tu zvláštní historku vyprávět.