Dohoda s upírkou, I. část

Care seděl za stolem, hlavu zakloněnou a podřimoval. Z otevřených úst mu po bradě stékala slina. Spal, nikdo však nemohl tušit o čem se mu zdá. Ale vypadal spokojeně, sem tam mu cukaly koutky úst.
Ozvalo se zaskřípění dveří. Care sebou trhnul a okamžitě se probudil. Otřel si slinu z brady a pohlédl ke dveřím.
Ano, stála tam ona – Aisa. Jako vždy byla nádherná – přiléhavé šaty z rudého sametu, vyzývavě utažený korzet, který upozorňoval na její bujné vnady, hluboký výstřih, havraní vlasy volně splývající na ramenech, bledá tvář, rudé rty a tmavé, hluboké oči.
Jak on ji miloval,jen kdyby nebyla upírka…
"Drahý, je čas jít," řekla Aisa medově sladkým hlasem.
"Jistě, milovaná," řekl omámeně. Zvedl se, přehodil si přes sebe černý plášť a vyšel z pokoje. On a Aisa byli pozváni na ples, který pořádal sám starosta města. Noblesní.
Care byl ale nesvůj, vždyť on nebyl nijak moc pohledný – jizva táhnoucí se po pravé tváři ho hyzdila. Modré oči byly vždy skelné, jakoby prázdné a bez života a plavé vlasy mu neustále trčely na všechny světové strany.
"Na co myslíš, drahý?"
"Na nic důležitého," odpověděl Care a cítil, jak rudne. Aisa byla oproti němu přímo dokonalá. Občas se mu nedostávalo slov, aby její krásu popsal. Byla jedinečná.
"Ty se trápíš," řekla upírka po chvíli, když vyšli na nádvoří tvrze, kde pobývali. Care se na svou milovanou zmateně podíval a zavrtěl hlavou.
"Ale trápíš, drahý, vidím to na tobě," řekla upírká tím stejným medovým hlasem, ne-li ještě sladším, a hluboce se mu zadívala do očí. Care věděl, že nemá šanci cokoliv zapřít. Jen přikývnul. Aisa se usmála a odhalila tak své bílé zuby vzbuzující respekt.
"Z té jizvy si nesmíš nic dělat. Je vidět, že jsi válečník."
"Býval jsem."
Býval, nebýval, jsi jím stále, Care…" řekla Aisa a objala ho. "Miluji tě."
Care, ještě mírně rozespalý, ji pohladil po vlasech. Sličná upírka mu sahala sotva po bradu.
"Pojď, nebo přijdeme pozdě," utnul Care tuto romantickou chvíli.