Doe

Zdravím vás, přirozeně. Mé jméno je Doe. Čtěte to Dou, jako když dou třeba sloni. Vím, že se to píše jdou, ale trvám na tom, aby se mé jméno používalo správně. Vlastně to není mé rodné jméno, víte? Ano, víte, přirozeně. Jmenuji se Dolly, ale nechtějte, abych to opakovala, protože své jméno nesnáším. Doe jsem pro všechny, tak i pro vás. Vlastně mi tak kromě matky nikdo neříká, ale to není předmětem dnešního příběhu. Nebo? no, nechme to slonovi, má větší hlavu. Matka mě pojmenovala, jak mě pojmenovala, nejspíš proto, že ze mě chtěla mít malou sladkou princezničku? takovou tu drobnou blondýnku s modrýma očima, nádhernýma lokýnkama, roztomilým úsměvem, růžovýma šatičkama?. Můžu snad za to, že se to nepovedlo? Já jsem si ty tlusté brýle nevybrala, na to vemte jed. A ty kila navíc taky ne. Ani vlasy myší barvy? dokonce ani oči se žlutými tečkami.. Nic jsem si nevybrala. No, ale dost o mě, nebudu vás zatěžovat výčtem mých mínusů.
Zkrátka a dobře? když jsem se dnes ráno probudila, měl to být obyčejný den, obyčejné holky. Relativně. Ráno jsem vstala, řádně si vyčistila zuby, nalila čoklíkovi vodu do misky? ona ráda vždycky čerstvou, víte? Je to tak trošku rozmazlenej čokl, ta moje Alina. Ale snad jako jedinej tvor by mě postrádala, kdyby se mi něco stalo? No, takže jsem jí nalila tu čistou vodu, potom jsem se pokusila učesat své ?velice slušivé? afro a hurá do školy. Ano hurá? už jsem se tam těšila jako ostatně každý den.
Po mém vstupu do třídy se mi dostalo pár pobavených pohledů, zaslechla jsem něco o příšerce, ale nic z toho jsem neřešila. Víte, slýchat to každý den, člověk si zvykne. Sedla jsem si do své lavice, taková ušmudlaná pokreslená stará deska, třetí v řadě, blízko u okna. Což je vlastně dobře – aspoň mám na co koukat. Na stromy? ptáčky?. No, jako bych snad přírodu měla ráda. Ne, nemám. Ona totiž nemá ráda mně. Alergická jsem skoro na všechno a co mohlo to mě pokousalo a nebo se mě rovnou pokusilo zabít? třeba před měsícem ten velký pes!
Dopolední výuka proběhla v klidu, akorát jsem musela ježibabě, co nás učí češtinu, vysvětlit, proč jsem neudělala domácí úkol. Samozřejmě trošku zaobaleně, nemohla jsem jí na rovinu říct, že jsem se na to prostě vykašlala. Vyslechla jsem si krátkou přednášku na téma mojí neschopnosti, trapné poznámky mých inteligentních spolužáků a už jsem si to šustila na oběd.
Brr? takový šlichty by měli zakázat! Sedla jsem si s nevábně vyhlížejícím talířem čehosi neidentifikovatelného (údajně se mělo jednat o rizoto) k mému stolu v rohu jídelny. Sama jsem se plánovala v klidu porejpat v talíři a zase ho brzy odnést a nějak přečkat krátké volno, protože na mně ještě čekaly dvě vyučovací hodiny.
Z mého ?sladce zasněného úsměvu? do talíře mě vyrušilo hlasité hihňání. Znáte to, smích školních modelek zpravidla odsuzující některého méně významného člověka. Že by se jednou pro změnu smály zase mně?
?Ahoj Dolly,? zamrkala na mně svýma dlouhýma umělýma řasama ta silikonová barbie Týna. Jen jsem zadoufala, že se jí řasy neodlepí a nespadnou do mého talíře. I když? aspoň bych se taky jednou zasmála, že, jíst jsem to stejnak neplánovala.
Jelikož oslovení Dolly nesnáším, podívala jsem se po ní pohledem, který jí měl ublížit, v nejlepším případě rovnou useknutím hlavy. Bohužel useknutí havy se nepovedlo. Naopak, ona i dvě její kamarádky se na mě dál spokojeně usmívaly. Pocítila jsem nutkání běžet na záchod a popovídat si se záchodovou mísou o tom, co ve mně jejich úsměvy vyvolávají.
?My si přisedneme, jo?? zeptala se růžová nádhera a ani nečekala na odpověď. Ona i celý tým jejich kroužku ?s růžovou k úspěchu? pokládal své tácy na MŮJ stůl a sedal si na MÉ židle. Okamžitě jsem pocítila silnou nevolnost, to víte, nebyla jsem zvyklá čuchat tolik různých nechutně sladkých parfémů z takové blízkosti.
Víte, radši jsem to ani nekomentovala. Řekla jsem si, že jinde asi místo není a modelky se tak musely smířit s přítomností u MÉHO stolu a dále jsem se jimi neplánovala zabývat. Ale ono se s nimi zřejmě stalo něco divného. Něco velice, velice moc divného a podezřelého. Zřejmě jejich těla obsadila nějaká mimozemská existence a teď je naplno ovládala.
?Tak jak se vede, Dolly?? zeptala se mě totiž Týna.
Tuto větu, jsem za dobu, co jsem na této škole, slyšela pouze od třídní učitelky, která se mi snažila dělat ?kamarádku?. Nejradši bych jí byla poslala do háje. Rozumějte jako tu učitelku. Týnu jsem tam bez problémů poslat mohla? ale? víte? nerada jsem si dělala eště větší problémy. Dobře, dobře? přiznávám, potěšilo mě to, no! A nedivte se, byla jsem prostě? sama, chápete? A jestli ne, je mi to jedno, zkrátka jsem jen pípla : ?Fajn.? Moc dobře vím, že jsem měla říct ?A co je ti do toho, Dilí?? ale prostě? chtěla jsem mít klid taky, no. Proč to zbytečně hrotit, že?.?
Všechny tři se na mě culily jako bych snad byla Brad Pitt, nebo jak se ten trotl jmenuje. Víte kterej, ne? Takovej ten, jak ho tyhle dilinky hltaj. Asi začnu brzy věřit na ufo.
?Víš, říkaly jsme si s holkama, že tu sedíš tak sama a přišly jsme ti dělat společnost,? usmála se Týna (zřejmě mluvčí jejich spolku) mile. Ano, mile. Opravdu se usmála mile. Je to jasné, obsadili nás. Jako ve Fakultě, viděli jste přece ten film, né? Rychle jsem se začala rozhlížet po jídelně, zdalipak neuvidím něco podezřelého, ještě lépe jestli neuvidím novou blondýnku z Ameriky, která se dnes přistěhovala a za to všechno by mohla. Tak to bylo ve Fakultě, víte? Horečně jsem přemýšlela, kde bych mohla sehnat nějaký fet, jen tak pro jistotu. Tak totiž ve Fakultě ty ufony zabíjeli.
?Sama tu sedím vždy už bůhví kolik let, jestli jste si nevšimly.?
Po této větě jsem na sebe byla hrdá. Víceméně jsem se jim vzepřela, dobrý ne? Chtěla jsem si ověřit možnost výskytu chapadlovitých potvor v jejich organismu. Každopádně jsem to dokázala říct! Hahá! Sice si asi myslíte, jak jsem hrozně suverénní, že?, ale ono to tak úplně není pravda. Totiž, abyste rozuměli, je to tím, že jsem všechny vždy ignorovala, protože mi ani za odpověď nestáli, víte? A tak jsem se víceméně odnaučila s nimi jakkoliv komunikovat.
?Právě. A nám je tě líto, víš? Že jsi tu tak sama. Shodli jsme se s holkami na tom, že by se nám to nelíbilo, kdybychom byly tebou, a že tě tedy přijmeme mezi nás, jestli chceš. Budeme kamarádky, co ty na to?? Měli jste vidět její výraz. Byl úplně jiný jak jindy. Ona to snad vážně myslela upřímně! Obě dvě její kamarádky se povzbudivě usmívaly. Můj sen se splnil! Tedy, co to plácám za kraviny, to jsem samozřejmě říct nechtěla, jen jsem chtěla říci, že se tvářila tak smutně a vypadala že po mém přátelství docela touží a tak jsem se rozhodla, že jí tedy udělám radost, že? Musíme si přece pomáhat! Co bychom to byli za rasu bezcitných bestií, kdybychom neuměli odpouštět a dávat šanci těm, jež byli náhle osvíceni božským poznáním?
Tak jsem tedy kývla hlavou, na nic víc jsem se nezmohla. Navíc jsem musela usoudit, že ufo se nekoná, poněvadž to by přeci byly bez emocí, no né? Ale ony se smály a štěbetaly a vypadaly až moc růžově na to, aby bylo nějaké ufo schopné vybrat si je za svého hostitele. Jistě, mimozemské civilizace by přeci měly být inteligentní?
Týna se po mém kývnutí zasmála a vzala mě za loket a přinutila zvednout se.
?Tak hurá za zábavou!? prohlásila a táhla mě spolu s ostatníma holkama ven.



A teď? Teď je večer? venku zuří bouřka, počasí jako dělané pro tyto moje řádky. Ano. Aspoň ono se mnou soucítí.
Nebudu vám popisovat to, co se dělo, když jsem s našema misskama odešla. Zkrátka tohlecto po mně nemůžete chtít. Víte, pálí to. Jako když vám někdo nasype do otevřené rány sůl. A nemyslím tím malý škrábanec, aby bylo jasno.
Pořád vidím široké úsměvy na tvářích celé školy?. Kolo, čítající stovky lidí, jak se smějou a smějou? a mě, ubohou stojící uprostřed, tváře od slz. Ne, dost. Nebudeme to řešit, no ne? Není to důležité, už není důležité nic, abyste věděli. Jen to bolelo. Jo. Hodně.
A rozpoutalo to ve mně něco, co tam bylo vždycky. Vím, jsem blázen. Asi mám o pár koleček víc. Jsem bestie. Jak řekla, když mě prosila o smilování. Měla pravdu. Ale nejsem o nic menší bestie než ona.
Skončila jsem to s ní, jistě. Copak si zasloužila něco jiného? Víte, kolika lidem ublížila? A jak moc ublížila? A jak moc to dokázala u mě? Když z jejího těla pomalu prchal život, věděla jsem, že tohle je dobré. Pro lidstvo víte? Takový mrchy nedělají pro svět žádnou dobrotu. Ona by nikdy nikomu nepomohla, jen by ubližovala. A dál a dál. Ale já jí to nedovolila. Ne, už nikomu neublíží. A je to dobře.
Ano, jsem špatná. Ale to je jedno. Víte? mohla jsem být normální holka. Mohla jsem mít práci, třeba jsem mohla vymyslet lék na rakovinu a stát se uznávanou osobností. Mohla jsem. Kdyby nebylo jí. Po její výchově bych nic nedokázala.
Třeba můj případ někoho poučí. Třeba světu otevře oči?. Neotevře, vím, ale říkat si to můžu, bude to tak pro mě lehčí?.
Nenávist plodí nenávist, jistě. Neměla by, ale je to tak. Víte to i vy. I já. Všichni.
Chci říct jen to, že to nebyl zkrat. Zabila jsem jí. Nebyl to čin bez rozmyslu, ne. Nelituju. Ne. Vím, že zachráním život mnoha holkám, jako jsem já. Jo. Jejím rodičům se omlouvám? i když?. asi jim bude líp. Byla to bezcitná mrcha, abyste věděli.
Nejsem normální. Vím. Ale díky komu? Jsem špatná jako ona, asi i horší?. Ale zdůrazňuju?. Díky komu?
Nenávist plodí nenávist?.
Jistě.
Zamyslete se?.
Odpust, mami. Vím, že ty jsi mě moc ráda neměla, já tebe však ano. Ale bude mi líp, neboj se. Musela jsem to udělat. A teď? Dotáhnu to do konce.
Sbohem.
Tady pro mě není místo.
Jdu za Týnou, peklo čeká. Snad to nebolí?. Bolesti už bylo dost.
Dost na mladou holku. Chtěla jsem jen žít. Nešlo to.
Sbohem.