Dívka

Bylo sychravé nedělní dopoledne a na něj padala klasická nálada. Začal uvažovat, jako každou neděli. Dumal o životě a o tom, jakou roli v něm hraje, zda ta jeho má nějaký smysl. Vzpomínal, kdy naposled se na jeho cestě stalo něco výjimečného. A jako každou neděli… nevzpomněl si. Kolem oběda vstal, uvařil si turka (bez cukru a mlíka) a zapálil si poslední cigaretu. Pozoroval dým a uvědomoval si, že za chvíli musí jít spát, protože ho ráno čeká další směna v práci. Pro tuto chvíli to bylo možná lepší, ostatně jako každou neděli. Tak dopil kávu a lehl si do rozvrzané postele s děravou matrací a starou peřinou. Ne, nebyl chudák, který by neměl ani na novou, jen neměl důvod si ji kupovat. Bylo mu jedno na čem a kde spí. Bylo mu vlastně jedno, jestli vůbec spí. Protože ve svém životě nerozlišoval spánek a bdění. Vše bylo tak strašně stejné, tak šedé a to ho bolelo. Po dvou hodinách koukání do oprýskaného stropu a zatlačování slz do polštáře usnul. Vzbudil se brzo, umyl se a šel do práce. Nepřemýšlel nad tím co dělá, prostě to jen konal, protože tak to chodilo den co den, již několik let. Přišel, odpracoval vše co měl a odešel. Cestou se ještě stavil u stánku na panáka, a pro cigarety. Rozhodl se, že půjde domů parkem. Proplétal se mezi podivnými ležícími tvory u laviček, mezi prostitutkami a tuláky a najednou to uviděl. Dívku, jež seděla na lavičce; byla schoulená a přestože byl podzim, měla na sobě jen lehké šaty. Ani na vteřinku nepomyslel, že je to jedna z těch co se tam promenádují a napadlo ho, že dívku osloví a pomůže jí. Když se k ní přiblížil, najednou tam nebyla! Prostě zmizela. Nechtěl tomu věřit! Nahlédl pod lavičku, propátral celý park, ale dívka jako by se do země propadla. A tak si zapálil cigaretu a s velmi podivným pocitem odešel domů. Tam padnul únavou a usnul. Další den rano se odehrávalo to samé. Musel do práce, ale táhlo ho to nejdříve do parku. Prošel jím, avšak nikde nikdo… po dívce ani stopa. Ušklíbl se sám sobě a vyrazil směrem k továrně. Po šichtě zamířil jako obvykle ke stánku, ale tentokrát si dal panáky dva, pro jistotu… aby mu bylo lépe a pak se bezmyšlenkovitě vydal do parku. Přišel k té lavičce a - dívka tam opět byla! Byl si jistý, že to není žádná halucinace, prostě tam byla, a tentokrát když se k ní blížil, se na něj podívala a až poté zmizela. Také tu bylo něco ještě divnějšího. Dívka měla na svých perlově bílých šatech lehký svetřík, který včera rozhodně neměla. Rozhlédl se kolem, a když ji nikde neviděl, šel zas svojí známou cestou domů a přemítal, co se to s ním děje. Dorazil domů, dal si raději pár prášků na spaní a hned tvrdě usnul. A tak to šlo den za dnem. Cestou z práce nikdy neminul stánek, dal si panáka, někdy dva, nebo tři. Podle toho, jak moc na dně se cítil, a to bylo čím dál hlouběji. Nechápal, co se to s ním děje, zda blázní, nebo jestli je ta dívka opravdu něco nadpřirozeného. Každý den ji viděl, každý den, na tom samém místě v parku, ale den ode dne jako by pookřála. Měla jasnější pohled, dokonce se jej i párkrát letmo dotkla. A už na sobě neměla jen ty lehké šatičky, byla oblečena přiměřeně roční době. Ač tady byla stále spousta nejasností, záhad a tajemství, jednu jistotu měl: miloval! On tu neznámou, možná neexistující dívku miloval. A to ho dostávalo ještě hlouběji. Tak se většinou cestou z parku ještě vrátil ke známému a čím dál oblíbenějšímu stánku… a nějak se dostal domů, často po čtyřech a tak to bylo den co den. Vnímal šílené pocity, jako by ho ta neznámá pohlcovala čím dál víc. Každý den to bylo silnější a hlubší. Začal myslet na nejhorší. Sice se mu konečně stalo to, co si vždycky přál, že miloval, ale ne tak, jak si to vysnil… bylo to strašné a takhle se žít nedalo. Pomalu, ale jistě si plánoval, že svou pouť dobrovolně ukončí. Po další probdělé noci ho jeden kolega z práce pozval, ať jde s ostatními do hospody. Prý má dnes narozeniny! Sám o nich již ani nevěděl. A jak už to tak bývá, tak se pilo a pilo… Všichni kolem mu poroučeli všechny druhy alkoholu. Nad ránem se plahočil z hospody a neváhal, kterou cestu zvolit. Když „vcházel“ do parku, uviděl, že proti němu někdo míří velmi rázným krokem. Ano, byla to ona… neznámá dívka! Došla k němu, podala mu ruku (ten stisk byl velmi silný), zvedla jej, objala a pak velmi něžně, ale přitom vášnivě políbila. Odvážil se vykoktat, kdo že vlastně je. Dívka spustila pevným a rázným hlasem vyprávět svůj příběh. Civěl na ni, jakoby to nebyla ona… najednou se mu zdála špinavá, sprostá, skoro jako ty prostitutky z parku. Její tvář se již nezdála být tak nebesky čistá a jemná. Byla stará, ošklivá a opotřebovaná… vůbec nerozuměl tomu co říká. Nechápal nic. Slyšel jen poslední slova té dívky, se kterými se opět proměnila v tu, kterou miloval… závěrečná část jejího monologu zněla: „… to je náš příběh, a já se jmenuji Závislost!“