Diamanty ve dřezu

Kap, kap, kap. Netěsnící kohoutek pouští vodu v droboučkých kapičkách do dřezu. Tlumené nárazy vody o nerez  jsem vnímal jen napůl, na čtvrt ucha. Znělo to spíš výhružně. Pravidelné, jako tikání hodinek na mém zápěstí, zněly slaboučké údery. Mrkl jsem po dřezu. Třpytivá, droboučká kapička vody sletěla z kohoutku. Zvláštní.

Zvláštní?

Co je na tom zvláštní? Nic. A přece od nich nemohu odtrhnout oči. Kap, kap, kap. Nemůžu. Dívám se… ne civím na kapičky. Slyším je, ale už se mi začínají ztrácet před očima. Rozmazávají se.

Že by to už přišlo?.

Kap, kap, kap… ne, ještě je vidím, stačilo zaostřit. Třpytivé vodní nitky v mém dřezu. Jako drahý kámen, diamant. Jako diamant se lesknou. Je to přece krása mít v kuchyni diamant. Několik set diamantů. Lehoučké drahé kameny.  Jdou pastvou pro oko. Už jsou rozmazané, znovu.

Ale zase nic, zase je vidím ostře. Jednu po druhé. A slyším je velmi dobře. I svůj dech slyším dokonce i sekundovou ručičku na hodinkách. Kap, kap…. Ve stejném rytmu jako malá ručička. Ty hodinky jsem nenáviděl. Koupil mi je otec. A já je nosím. Proč? Zvláštní.

Už zase. Zvláštní. Co je na tom přece zvláštní? Nosím je proto že mi je dal otec. Ale nosím je pořád. Neustále. Nejen, když se s otcem potkám. Možná proto že jdou přesně. Ve stejném rytmu jako diamanty ve dřezu. Vždycky jsem chodil včas.  Vždycky?  

Vypnul se mi mozek…

Že by? Už?

Ne…. vždyť se ještě cítím. A vidím třpytivé kapičky a slyším je dopadat na nerez a slyším hodinky jak tikají. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. O tom jak jsou krásné kapky v kuchyni. Ani proč vlastně nosím hodinky od otce. Jen teď, připadá mi to vhodné. Abych se necítil odlišně? Možná je to proto. Asi proto si teď všímám takových hloupostí. Diamanty ve dřezu, kdo to kdy viděl.

Musel jsem se usmát. Vida., není to tak hrozné. Je to dokonce zábavné. Ano, ano, je zábavné čekat na smrt. Čekání může být velice zábavné. Teď mám něco co nikdo jiný nemá. Tekuté drahokamy. Jsem teď bohatý?

Ano sem moc bohatý. Protože se cítím skvěle. Takto mi ještě nikdy nebylo. Nebo ano? Ale ano, bylo. Jsem teď šťastný. A jsem šťastný z hloupostí. Zvláštní.

Zvláštní?

Ale není to zvláštní. Jsem šťastný. Nemám k tomu důvod, ale copak se to běžně nestává? Mám prostě kliku, že jsem šťastný zrovna teď. A helemese, už koukám na okno. Na okno. Je toho vidět tolik. Vidím toho moc z okna. Spoustu balkónů a jiných oken. Naproti mně bydlí jedna stará paní. Dnes ji odvezli do nemocnice. Ale svítí se tam, že? Ale jak by se mohlo svítit. Je přece dopoledne.

A vida, já mám hlad. Ale nemám na nic chuť.

Tak už? Už to přijde?

Nikde nic necítím. Je mi příjemné teplo. Takové neobvyklé, šťastné a vzácné teplo. Takové hřejivé odnikud. Mám teplou krev. Nejspíš. Takové chlácholivé teploučko. Jakobych byl u kamen. Kamna sem měl moc rád. Jsou příjemně teplá. To je opravdu zvláštní. Nemám rád horko, ani teplo. Ale kamna jsem rád měl. Opravdu divné.

Ne, ne divné, ale zvláštní. To zlí líp.

Znovu jsem se usmál… a zavřel jsem oči… pomaloučku, líně…

6e by? Už je to tu?

Ale ne, vždyť jsem je otevřel. Hlupáku, to se přece nedělá, otevírat oči když umíráš.

A mluvit sám se sebou je normální. Ne. Je to zvláštní, ne divné. Zvláštní. No… už by to mohlo přijít. Zavřel jsem oči, už by to mohlo přijít…

No konečně. Usnul jsem. A spím. Nic se mi nezdá. To je nejspíš dobré znamení, myslím. A slyším a cítím.

Slyším kapat vodu a tikat hodinky na mé ruce. Ten tón už je tak ohraný. Chtělo by to zpěv ptáka. Ano, slavíka. Škoda že už si nekoupím žádného ptáčka aby mi rozezpíval byt. To je opravdu škoda. A cítím, pořád cítím. To je překvapení. To jsem netušil, že když se umírá, tak cítím teplo. Ne dokonce horko. Ó, jak já nesnáším horko. Mohl bych otevřít okno. Nu ale to teď už asi neudělám. Škoda, je mi opravdu horko a vedro.

Kap, kap, kap… mrkl jsem. I ty jsi hlupák. Probral ses.

Usmál jsem se. Já jsem jen spal? Zvláštní…

Vstal jsem a pořádně zavřel kohoutek aby mi všechny diamanty neutekly.

…ono nemá cenu umírat, když je ještě pro co žít, ať už je to zpěv ptáka…

….nebo otevření okna…

…či otočení kohoutkem…