Děvčátko Naděje

Děvčátko naděje        

Pouliční lampa jen spoře osvětluje chodník. Ptáci již ukončili své celodenní štěbetání a klid se s listím snášel k zemi. Po chodníku doznívají poslední kroky ženy s nákupem, co se zřejmě vrací z práce ke své rodině. V oknech paneláků se mihotají světýlka televizí. Jen sem tam jsou okna zatemněna nebo se v nich nesvítí, jako by v nich života nebylo.

            Sedím sama na jedné lavičce blízko panelového domu a i v tom tichu začíná být rušno. Vítr si pohrává s listy na silnici. Sedím…čekám…vstanu…sedím. Jak blažené ticho. Je mi až do pláče. Kdo by mě pozoroval, asi by se ponejprve zeptal, nad čím přemýšlím, ale pak by se odvrátil od okna a nechal by to být. Jedny oči mě však pozorovaly. Pozorovaly mě tak silně, že jsem ten pohled cítila na svých zádech. Ty oči se neptaly nad čím přemýšlím,ptaly se, příjdeš za námi nebo musíme my za tebou? Zvláštní pocit…

            Lampa zablikala, prskla a pak zhasla úplně. Tma. Ticho. Prázdno. Jen v dáli zaštěkal pes. ,, Ahoj,“ozvalo se za mnou. Hrozně jsem se lekla, otočila jsem se. Stálo tam malé děvčátko, spíš andílek. Vlasy mělo světlé, a přestože byla tma, zářily jako slunce. Záblesk velkých modrých očí mě až zamrazil. ,,Ahoj,“ odpověděla jsem ,,co tady děláš tak pozdě v noci?“odpovědi se mi však nedostalo.,,Máš hezký řetízek,“řeklo děvčátko,,kdo ti ho dal?“Podívala jsem se na můj řetízek s přívěškem a sevřelo se mi srdce.Vzpomínky vytryskly na povrch.Ale těm očím se nedala odepřít odpověď :,,Jeden moc dobrý kamarád co už tady není,“opověděla jsem se s úzkostí.,,Myslíš tady na zemi? To je škoda…“ pak se na chvíli odmlčela. Reakce děvčátka mě trochu zarazila. ,,Pojď si se mnou hrát!“ nabádalo mě děvčátko. Nedokázala jsem odporovat, ale dřív než jsem stačila odpovědět, popadlo mě za ruku a odvleklo mě pryč z lavičky, kde jsem seděla. Sotva jsem popošli o trochu dál, zvedl se hrozně silný vítr, div mě nepovalil na zem. Stále mě drželo za ruku. Podívala jsem se na něj, vlály mu šatičky ale ono samo jako by bylo ze skály. Nepohnulo se. Jen mě táhlo dál od lavičky. Začalo smát, ale tak nějak divně, jakoby ztrácelo hlas, sláblo. Když jsem se na něj podívala, jakoby mizelo, až tam najednou nebylo. Bylo jako mlha. Rozplynulo se.V tu chvíli do dubu nad lavičkou zasáhnul blesk a jedna těžká větev se skácela na lavičku a strhla s sebou i dráty elektrického vedení.

            Vichřice pomalu ustala. V dáli jsem slyšela půvabný smích malého děvčátka. V ruce mi něco zůstalo. Pomalu jsem ji otevřela. Byl v ní prstýnek s drobně vyrytým nápisem. Lampa, jako kdyby ožila, se rozsvítila a zářila jako nikdy před tím. Na prstýnku jsem si přečetla:,, Žij a dávej naději těm co to potřebují víc než ty.“ Ať už bylo děvčátko kdokoliv, tento vzkaz splnilo. Lampa zhasla.

            Opět bylo ticho, jen v dálce tlumeně zaštěkal pes. Na silnici se kutálelo pár lístků, některé se vznesly do vzduchu a poskočili o kus dále. Navlékla jsem si prstýnek, hřál. Jakoby z něj sálalo teplo. Na nebi se rozsvítily hvězdy a na ulici se rozprostřel klid. Jen já stála uprostřed ulice a vzpomínek na půvabnou tvář malého andílka co se mi snesl z nebe, aby mě přivedl zpět k životu…

            Žiletku co jsem měla v kapse jsem vyhodila do odpadků a couravým krokem jsem se vracela domů…