Den v dešti

Dlouhý nádech, jeden z prvních opravdových nádechů za posledních pár hodin. Pak další a další s překvapivou bolestí hlavy se jí podařilo otevřít oči. A kratičký okamžik si pomyslela, že se jí to snad podařilo, ale to jí jen klamaly její vyčerpané a rozbolavěné smysly. Ve skutečnosti byla v malém nemocničním pokoji, kam ji dnes ráno přivezla záchranná služba s vážnou otravou alkoholem a léky. Proto tu teď ležela na bíle posteli uprostřed tmy, jenž jí obklopovala jako hřejivá deka a dávala jí pocit, že unikla před celým světem, což jí přinášelo spásnou úlevu. Ale ani temnota kolem nedokázala zabránit vzpomínkám, jenž byly jako dýka co znovu a znovu otvírá nikdy se nehojící rány. A tak se jí vracely i jeho oči, ruce a ústa, která jí říkala : " Jak já tě mám rád holčičko moje, jsi to nejkrásnější, co mě kdy potkalo." Ona ta ústa milovala, stejná ústa, co jí jednoho dne pověděla : " Víš, zamilovala jsem se, ale ne do tebe, jsi krásná holka můžeš mít pěknej život, když se nebudeš zabývat minulostí, už se mi neozývej!"

Do okenních parapetů silně bubnoval déšť , ona takové počasí milovala, připomínalo jí kratičkou básničku v čítance : " Slečno vy se zlobíte, že dnes prší ? Ale , co má říkat támhleta malá jepice, té pršelo po celý život." A také její nejkrásnější den, říkala mu "Den v dešti", ach ano, ještě dnes, ač už tomu bylo dávno, cítila krásnou vůni deště, chladivý dotek kapek na své kůži. Připadalo jí, že tenhle červencový den, byl jediným dárkem, co od života dostala. Zasnila se a ve vzpomínkách se opět vracela na začátek loňských prázdnin. Toho léta byly dny neobyčejně horké, avšak tohle ráno, byla ve vzduchu zvláštní tíha a vlhkost. Začínající den přímo vybízel k procházce. Měla svoje kouzelné místo, daleko za městem byla malá tůň, do níž staleté vrby smáčely své větve, jakoby věřily, že jim dám sílu omládnout. Tam ho poprvé uviděla, seděl na mírném břehu a do vody házel oblázky. V tu chvíli ještě ani netušila, jak tohle setkání změní její život. Vypadal smutně a tak tam jen tiše stála na druhém břehu a dívala se na něj. A on, jako by to vytušil, zvedl oči a podíval se na ni. Měl je tak zvláštní, hlubší a temnější než ta tůň, a přesto velice upřímné a důvěrné. Člověk by si skoro přál zastavit čas a jen hledět do těch zvláštních očí. Pomalu se zvedl a šel k ní.

Tak to byla vzpomínka na setkání s první láskou. Celý tenhle kouzelný den zůstali v přítomnosti mlčenlivé tůně a když si myslela, že život nemůže být krásnější, obloha se zatáhla a na vodní hladinu dopadaly první kapky, tvářil se zmateně ( Slečno, vy se zlobíte, že dnes prší ?!), ona však déšť milovala, tak začala tančit mezi kapkami. S úžasem na ni hleděl, nikdy by nebyl věřil, že dnešní den přinese něco tak krásného. Přistoupil k ní a pod vodopádem kapek ji poprvé políbil.

Nejcennější vzpomínka na chvíli prosvítila temný nemocniční pokoj a dívku na bílé posteli, jenž teď spala. Venku déšť ještě zesílil, ona však spala tvrdě v zajetí podivného snu. Stála v něm na rozcestí prašné cesty. Přesně uprostřed seděla stará žena, která ji položila otázku : " Co by jsi byla schopná obětovat za vrácení onoho dne ?", "Celý zbytek svého života.", odpověděla ona. Stařena se usmála a ukázala na cestu po své pravici. Bez váhání vykročila, po pár krocích se stalo něco zvláštního, změnil se vzduch, už nebyl horký ale převládala v něm ona stejná tíha, šla dál, teď už bez strachu se chystala znovu prožít nejkrásnější den svého života.

Bylo ráno a letní slunce pomalu osušovalo zbytky včerejšího deště. To hřejivé slunce jako by probouzelo všechno k životu, asi zapomnělo na jednu dívenku ležící s úsměvem ve studené nemocniční posteli, byl mrtvá , stejně jako malá jepice v trávě u tuně za městem, jejich život skonči stejně, jediným krásným dnem v dešti.