Dcera

"Tati, to přece nemyslíš vážně?" vykřikla beznadějně Karolína. Muž v letech pootevřel ústa, nadechl se, aby mohl své jediné dceři podat vysvětlení, ale ona byla rychlejší:"Víš co jsme si slíbili?!Co jsi slíbil mamince! Co jsi ji slíbil!" křičela po svém jediném rodiči a při tom hřmění držela ruce sevřené v pěst až jí zběleli klouby. Mohlo by se zdát, že bude Karolíně přeskakovat hlas, ale nedělo se tak. Její tón byl zlostný, naštvaný, uražený jako malé dítě, kterému jste vzali oblíbenou hračku. Karolína se otci podívala do očí. Čekal pohled plný výčitek, ale tenhle byl jiný, zlostný. Jeho dcera ho probodávala zelenýma očima. Lekl se jí. Ano lekl se své dcery. Jeho myšlenky se hromadili v mozku jako mouchy na zdechlině. Všechny se točily kolem Karolíny jako vír. ,,Jak se můžeš bát svojí dcery? Přece se jí nebojíš, nebojíš, nebojíš, nebojíš……" opakoval si vduchu stále dokola, ale neodvažoval se uhnout pohledem, natož se pohnout. Připadalo mu, že má zase osm roků. Otec přišel z práce domů a změřil si ho přísným pohledem. Malý Richard pak musel donést všechno své učení a postupně je otci ukazovat. Když byla sebemenší maličkost v nepořádku, švihlo průhledné, zelené, plastové pravítko přes kostnaté dětské prstíky. Nedej bože, když dostal špatnou známku. To otec vytáhl kožený tlustý pásek z masivní skříně a vyplácel chlapce podle toho jak moc se svým školním výkonem provinil pravidlům. Chlapec vždy dostal tolik ran, kolik si podle stanovených pravidel zasloužil, ale pořádných. Potom musel bez jediného vzlyku jít od pokoje nachystat si učení a tam čekat, než ho otec zavolá do pracovny. Zde se sním za pomoci pravítka a opaku učil. Většinou to zabralo dvě hodiny. Potom Richardovi dlouze otec vyspětloval, že všechno dělá pro jeho dobro. Když otec konečně domluvil mohl Richard odejít z pracovny..

Richard se probral ze vzpomínek, podíval se na dcerku. Věděl, že se se smrtí Dagmar těžko vyrovnávala, pro něj to přece taky nebylo jednoduché:"Karolínko," pohladil dceru po andělsky blonďatých vlasech. Chtěl ji obejmout, přitisknout k sobě, ale ona se mu vytrhla. Bez jediného pohledu odešla do svého pokoje. Nepráskla dveřmi, jak by to udělala většina uražených potomků v jejím věku, ale zavřela je tak jemně a tiše, jak dovedla. Sedla si na postel a nečinně se dívala do zdi. Stéle do jednoho bodu, jako by právě onem bod byl středem vesmíru. Nepohnula se, ani když jí moucha domácí pochodovala po obličeji. Jeden my si mohl myslet, že před sebou má figurínu.

Richard v kuchyni chystal večeři. Byl zabrát do svých myšlenek, a tak když zazvonil telefon leknutím nadskočil. "Prosím, kdo volá?" "Tady Alena" ozval se z druhého konce příjemný teplý, ženský hlas. "Ahoj Alenko, jak se máš?Sluníčko moje." "Skvěle a co ty Ríško?" "Jde to" "Už si o nás své dceři řekl?" "Jo, dneska ráno. Ale víš, budeme muset ještě chvíli počkat." "Jak počkat? Proč počkat?!" "Víš ona, Karolínka, to nevzala moc dobře. Pořád má v hlavě vzpomínku na Dagmar." "Miláčku, ale ty víš, že ji nechci Dagmar nahradit." "Já vím zlato, ale" "Ale co?Už je to rok a půl, co je tvá žena po smrti. Scházíme se půl roku. Pořád se scházíme v tajnosti, jak kdybychom dělali něco špatného." "Ale, Alenko…" "Richarde, já se nechci schovávat! Chci být s tebou. Chci se vedle tebe ráno probudit. Udělat ti snídani. Chci s tebou žít. Každý den!A chci poznat tvoji dceru, ale ty to pořád odkládáš. Připadám si jako provinělý spratek. Slyšíš Richarde! Ty jsi svobodný a tvá dcera ti nemá do tvého vztahu co mluvit!" muž si povzdechl. Najednou před ním stál nelehký úkol. Na jedné straně dcera, kterou nade všechno miloval. Na druhé žena, které se také nechtěl vzdát. "Dobře Alenko, přijď teda v neděli na oběd." "O.K. Budu se těšit. Pá zlato!" a ze sluchátka se začalo ozývat nic neříkající pípání. Zvuk při kterém mu i dnes běhá mráz po zádech. Tón, který mu připomíná smrt jeho ženy. Jak bezmocně ležela v studené nemocnici, napojená na přístrojích a všechny v pravidelných intervalech vydávaly krátký pisklavý zvuk. Jakoby říkali:"Ještě žije, ještě žije, ještě žije….píp, píp, píp….." a když byl čas jejího odchodu, začal podivný tón oznamovat:"Už je po níííííííí.Je mrtváááááááááá.Píííííííííííííííííííííp." Richard s odporem položil telefoní sluchátko.

V sobotu večer ulehal do postele s obavami z následujícího dne. Bál se Karolíniny reakce a šimrání v žaludku pomohl i fakt, že od smrti Dagmar v bytě neměl ženu. S Alenou se stýkal pouze u nív garsonce. Moc dobře si uvědomoval, že teprve až bude Alena stát za dveřmi, teprve pak se úplně osvobodí od své bývalé ženy. Ženy, kterou tak moc miloval.
Karolína narozdíl od otce usínala klidně. K té paní, která měla rušit rodinnou nedělní atmosféru, zaujala jasné stanovisko. A nehodlala ho měnit. A zatímco Karolína spala klidným spánkem, Richard nervózně pochodoval po bytě. Nakonec únava dohnala i jeho. Schoulil se na sedačce v obýváku a usnul jako dobře nakrmený a přebalený kojenec.

Alena se probudila jako každou neděli v půl deváté. Dlouze zívla, protáhla se a šáhla rukou na noční stolek, po chvilce nahmatala dioptrické brýle. Nasadila si je na nos a konečně viděla na stůl, který stál před postelí zhruba v centru obdélníkové místnosti. Ještě tam byla malá lednička, linka s várnou konvicí, vařičem a mikrovlnkou, která jela na heslo. Nechyběla šatní skříň, na zdech několik polic, sedačka a houpací křeslo po babičce. Byl to malý byt, někdy i pro jednoho, ale byl jen její. Alena vklouzla do papučí a šla se nasnídat. Jako každý den si dala kávu a rohlík s máslem a marmeládou, po ránu totiž potřebovala něco sladkého. Každý, kdo ji znal, by určitě poznal, že dnes se v jejím životě odehraje zvrat. Za pět minut dvanáct stála v dlouhé, splívané, vínové sukni a žluté halence před umakartovými dveřmi. Povzdechla, mravenci jí pochodovali po celém těle, jako armáda, zhluboka se nadechla a ukazováčkem stiskla zvonek patřící těm dveřím. Ozvalo se tlumené crrrr. A dívka otevřela dveře. Alena se usmála: "Ahoj, ty musíš být Karolínka. Já jsem Alena." dívka ji srazila ledovým pohledem:"Ano, jsem Karolína a kdo jste vy?" "Vždyť říkám, Alena." usmála se a ruka s nalakovanými nehty se ji zvedla, aby Karolínu pohladila po rozpuštěných vlasech. Karolína sebou cukla, nechtěla dopustit, aby na ní tadytahle cizí ženská šahala. Z kuchyně se ozval naivně Richard: "Karolínko, řekni Alence ať jde dál. Nebudete přece stát na chodbě. Popovídat si můžete uvnitř." Karolína pokynula rukou, obličej měla stažený do nenávistného úšklebku. Alena se opět pokusila o úsměv: "Doufám, že budeme kamarádky." "Doufat můžete. Budu upřímná, trpím vás tu jen kvůli otci."

V zámku zašramotil klíč, někdo za dveřmi zřejmě táhl velké, těžké zavazadlo, protože před okamžikem bylo slyšet tlumené žuchnutí. Konečně byli dveře dobyty. Žena vkročila dovnitř plná očekávání. Na prahu jednoho z pokojů stála Karolína: "Tak už jseš tady," pronesla suše "táta není doma. A jak jsem ti už řekla, když není doma, budeš tu mít peklo." Alena měla co dělat,aby jí nevytryskly slzy. Karolína se usmála:"Pojď, mám ti tu vše ukázat. Tady je koupelna, sem si můžeš dát kartáček, tady je obývák, na tomhle obrazu maminka lpěla, tady je kuchyně, mimochodem, říkala jsem ti, že tuhle vázu dostala od táty, no a tady je ložnice, tvoje skříň, dřív byla maminky, každý druhý den utírala prach, vysávala dvakrát do týdne, okna umývala každé dva měsíce, maminka nesnesla nepořádek, sebemenší. Vedle je tátova pracovna a naproti můj pokoj, který je pro tebe zavřený. A kdybys nějakým omylem se mnou chtěla mluvit, tak zaklepej." "Děkuju" "Splnila jsem jen to, o co mě táta žádal a teď jdu do svého pokoje a nepřeji si být rušena." "Ale já myslela, že bysme si mohli.." "Co popovídat si?! Řekla jsem, že jdu do svého pokoje. Nechci si povídat a když budu chtít, tak rozhodně nepůjdu za tebou, na to vem jed!" Alena zvedla těžký kufr. Censtovní kabelu nechala v předsíni. Neměla sílu. Otevřela hranaté zavazadlo a pomalu stěhovala obsah do šatní skříně. Z ničeho nic se zastavila, věci z útrob skříně vyházela zuřivě ven. Vzala starší odnošené  tričko a šla do koupelny. Namočila ho, vyždímala a šla zpět do ložnice. Bojovně se podívala na kus nábytku, jako by to byl její úhlavní nepřítela a zuřivě jej začla leštit vyrobenou hadrou, ale připadalo jí, že špína minulosti se zařírá do nábytku jako červotoč. Chtěla použít saponát, ale něco jí bránilo v tom, aby vzala ten, který stál v kuchyni u dřezu. Musela se spokojit se svým sprchovým gelem. Skříň vytřela několikrát, pak ji zase energicky třela do sucha. Teprve pak do ní vložila své šatstvo. Přesto stále cítila něco jako respekt k bývalé majitelce. Alena dopadla na postel. Ležela, zhluboka dýchala a chvíli se dívala do stropu. Za nedlouho únavou zavřela oči. Když Karolína prudce rozrazila dveře ložice, lekla se. Karolína si jí nevšimala. Naprosto ji ignorovala, jakoby neexistovala a nebo byla něco odpudivé, něco o čem se nemluví. Dívka přistoupila k nočnímu stolku ženy. Ta se na Karolínu s obavou podívala. Karolína nepohla brvou a začala vytahovat z útrob malého stůlku předměty. Docela obyčejné věci plnící pero, deník, kamínek, parfém, hodinky, adresář, korálky, zrcátko a knihu. Pro Karolínu tyto věci ale mnoho znamenaly a nehodlala je nechat napospas tomu parazitu. A tak jeden po druhém vkládala do lepenkové krabice. Pokaždé, když nějaký z předmětů uchopila, zmocnil se jí naplňující pocit. Věděla, co je její úkol a věděla, že ho musí splnit. Musí, je to její poslání, ano poslání….Dosedla na postel a v rukách pevně držela dřevěné korálky.

 Tiskla je tak křečovitě, až měla jejich obrys vyrytý na kůži. Zahleděla se do něj a přála si, aby nikdy nezmizel, aby tam byl pořád, jako připomínka jejího poslání. Aby nezapomněla. Alena Karolínu už dlouho pozorovala. Myslela si, že se dívka při vzpomínce na zesnulou matku se rozpláče. Opřela se dlaněmi o hranu postele, aby stoupla, ale pak klesla do měkké matrace zase se zahleděla ke Karolíně viděla její hubené ruce, jak křečovitě svírali korálky. Její dlaně zůstávali v té poloze dlouho až to vypadalo že už nikdy jimi nepohne a končetina zůstane v tomto tvaru navždy. Nezmění se. Umře. Pohřbí ji. Za několik let jí někdo opět rýčem dostane na světlo světa, jako vykopávku, a budou ji vystavovat v muzeu, protože bude mít nepřirozeně zatnutou dlaň. Bude stálou expozicí…
Alena se pomalými kroky přibližovala ke Karolíně. Pěkně v klidu a pomalu. Sedla si vedle ní a opatrně položila svou dlaň na dívčiny záda. Dívka se na ni opovžlivě podívala: "Nehrab na mě!" ruka ženy klesla do matrace."Karolínko, no tak, já přece vím, jak se cítíš." "Vy nevíte nic. Nic. Rozumíte!"zahřměla Karolína až slánové vlasy maličko zelektrizovaly. "A už nikdy, nikdy na mě nehrabej!Nebo.." pohrozila pěstí. Žena se zhluboka nadechla, pravděpodobně chtěla něco říci, ale agresivní jiskra v oku Karolíny jí to nedovolila.  Karolína se zvedla, znovu, pro jistotu, se podívala směrem k ženě a důrazným třísknutím dveří oznámila svůj odchod. Aleně trvalo ještě chvíli, než se odhodlala vyjít z ložnice, připravit večeři. Večer se vrátil Richard: "Tak dámy, jak jste se tu beze mě měly?" usmíval se. Aleně se zvedla hruď, jakoby toužila něco říct. Ale Karolína ji předběhla. Vrhla se otci kolem krku. Vlepila mu polibek na tvář a s úsměvem mu řekla, že se s Alenkou nenudili. "Vážně?"otočil se vesele Richard na Alenu. Přikývla. Richard odešel do koupelny. Potřeboval ze sebe smýt prach dneška. Úsměv na Karolínině tváři se změnil. Při pohledu na ta ústa mrazilo v zádech. Pořád, jakoby se usmívala, ale stisk rtů vyvolával obavy. "Budeš mít peklo!" řekla s klidem Aleně a přidala do omáčky hrst soli. Alena chtěla dát omáčku do pořádku, ale ze dveří koupelny vyšel oholený, umytý voňavý Richard. Promnul si oči. "Á, už je hotová večeře." líbl Alenu na tvář. "Zlato, já to nachystám. Sedni si. Karolííínko, večeřeee!" křikl směrem k dětskému pokoji. "Je mi moc líto, že se nemůžu zdržet, ale mám zaplacený lístek do kina." "Aha, takže nebudeš jíst" "Ne, teď ne musím už jít. Určitě je to výborné," vdechla vůni jídla, které trošku vylepšila "Nechte mi v kastrůlku, jak se vrátím ohřeju si kousek." oblékla si kabát, nasadila čepku, do kožené kabelky vložila klíče a s "Dobrou chuť" odešla.

"No, to jsem teda zvědavý." "Ríšo, víš radši to nejez. Zajdeme si do restaurace." "Ale notak, neboj se. Ty umíš vařit, zlato. Určitě to bude výborné." "Ríšo, prosím tě ne." "Proč?" "Protože… "nenechal ji domluvit a ochutnal omáčku, pusa rázem změnila tvar v jakýsi úšklebek:"Teda Alenko, tohle se ti teda nepovedlo,no co s tou pasekou uděláme?"  "My? Neměla by s tím něco udělat tvoje dcera?" "Co s tím má společného Karolína?" "Všechno! Nesnáší mě, dělá naschváli, tu sůl  tam přidala ona!" "Alenko, proč si prostě nepřiznáš, žes udělala chybu, je to lidské." "Protože jsem ji neudělala!" "Aleno, Karolína je všelijaká, svérázná, někdy protivná, ale nikdy, rozumíš nikdy nedělá nikomu naschvály." Najednou oba dospělí zmlkly. Myšlenky v hlavě se jim vířili. Alena se cítila podvedená, čekala, že ji Richard podrží, že se jí zastane. A on místo toho brání toho spratka. Vztekem jí skřípaly zuby. "Alenko, obleč se, zajdeme do restaurace se najíst."

Když se vrátili, Karolína už byla doma a cpala se rohlíkem. "Ahoj, nevěděla jsem, že někam půjdete. A jak ste se měli?" "Výborně, dcerko.A jaký bylo kino" "Úžasný. Mimochodem, Alenko ta večeře se ti moc nepovedla, je hrozně přesolená, ale příště to určitě bude lepší, pomůžu ti." "Děkuji." procedila Alena skrz zuby. Richard se šel převlíct, a tak Karolína využila příležitosti a zatahala Alenu za rukáv: "Víš, my nejsme zvyklí moc solit, je to nezdravé. Budeš se muset přizpůsobit. Dobrou noc." Alena šla do koupelny, dlouho seděla na vaně a přemýšlela. Ale nedobrala se žádného konce a tak nakonec ospalá a smutná vlezla do vany a nechala se bičovat proudem vody ze sprchy. Tok čiré vody jí příjemně otupoval smysly. Uklidněná vylezla z vany. Od horké vody bylo její tělo zarudlé a žhavé. Po špičkách došla do ložnice. Richard už oddechoval, jako miminko.
Alena toužila si se svým druhem povídat, ale on byl příliš unavený. A tak si lehla vedla chrápajícího přítele. Připadala si opuštěná, ačkoliv vedle ní ležela její láska, připadá si, jakoby byla někde daleko, na pustém ostrově a nikdo, nikdy ji nikdy nevysvobodí, proč taky? Karolína tu noc vyráběla svatyni své matce. Na konferenční stůl, který v dívčině pokoji původně složil k občerstvení, vyskládala  oblíbené předmětvy matky. Nejdříve položila malou krabici, na ni šátek. Na vrcholek krabice, kterou nyní schovýval tmavě modrý šátek položila fotografii matky ve stříbrném rámečku. Kolem toho naskládala oblíbené předměty zesnulé. Nakonec následoval svícínek s tlustou svící. Zapálila ji a zhyponotizovaně civěla do tančicího plamene. Ačkoliv usla až k ránu, nevypadala vůbec nevyspaně. Zato na obličeji Aleny byla znát probdělá noc. Červené oči, pod nimi kruhy a zasmušilý výraz, to vše se podepsalo na včerejší noci. Richard se těšil na dnešní sobotní den. Konečně měl volný výkend a chtěl si ho užít s Karolínou i Alenou. Dlouze políbil Alenu na čelo. "Zlato, máš dneska něco v plánu?" otočil se na dceru, "Ne" odpověděla Karolína. "Výborně, tak bysme mohli zajít třeba na večeři. "To je dobrý nápad. A kam mě tati vyvedeš?" "Jen tebe? Snad i mě, Karolínko." ozvala se Alena, "Jé, promiň, já si tě nevšimla, myslela jsem, že jsi v práci." "Jistě"procedila skrz zuby Alena. " No, tak holky." ozval se Richard a sedl si na židli, popíjel kávu a pozoroval Alenu, jak strkala jeho bílé košile do útrob pračky. Alena pečlivě přebírala prádlo, aby se k bílému náhodou nepřipletlo něco barevného, když už byla hotová a stačilo jen zavřít dveře automatky, přiběhla Karolína a nenápadně strčila do útrob přístroje chumel bílé noční košile a v ní tmavě modré triko. "Alenko, hodila jsem si tam noční košili." oznámila s úsměvem. A nic netušíc Alena zapla automatku. Po obědě si  lehla a na pračku zapomněla. Richard si šel dolů něco spravit na autě. Karolína si v klidu počkala, až pračka dokončí čistící proces. Otevřela přístroj a prohrabovala se v namodralém oblečení. Až našla onu ponožku. Pak naprogramovala úsporný program a znovu spustila chod pračky. Alena vztala a šla se  podívat na pračku. Ta právě dokončovala svou činnost. Když se konečně zastavila, Alena se zhrozila, místo čistého, voňvého, sněhově bílého prádla, vytahovala cucky modrých fleků. Sedla na studenou dlažbu a tahala zničené košile ven. Bylo jí jasné, že je to práce té holky a hledala oděv, který měl na svědomí zničené prádlo. Prohrabovala se v mokré modři, ale nic, co by mohlo způsobit tuto katastrofu nenašla. Zoufalá seděla mezi mokrým prádlem. Rozbrečela se. Byla jí zima, drkotala zuby a slzy kropili už tak mokré oblečení. A v tomto rozpoložení ji našla Karolína."To jsou tátovi bílý košile?" zeptala se prövokativně. Alena nic neříkala. "Asi to nevíš, ale táta nená rád pastelové barvy, je spíš, no jak bych to řekla, prostě na pracovních košilích nestrpí jinou než bílou, je to jeho pracovní image. Doufám, že jsi do pračky nedala všechny  jeho košile." a prohrábla modré cucky prádla. Dostala se ke své noční košili, zlostně se na Alenu podívala:"To nemyslíš vážně, to byla moje košile." hrála divadlo Karolína. "To, ty." ukazovala Alena na Karolínu,"ty!" "Prosím, ty myslíš, že bych si zničila noční košili a tátovo oblečení." "Já vím, že jsi to byla ty!" křičela, a hledala důkaz. "Já, tak mi ukaž čím, čím jsem to prádlo zabarvila. No ukaž" provokovala dál. Alena pochopitelně nic nenašla. "Copak, nemůžeš nic najít. Že by tady strašilo?" šišlala Karolína, jakoby před ní sedělo tříleté dítě. "Ty malá svině!" křikla Alena. "Prosím?" "Svině"  Do hádky obou žen přišel Richard. Nechápal, co se děje. Slyšel jen zuřivou Karolínu a vzlykající Alenu. Nakoukl do koupelny, nemohl tam vejít, protože koupelna byla příliš malá, tak zůstal nechápavě stát mezi dveřmi. "Tati, podívej se na to, podívej se na mou košili." cpala Karolína otci před obličej hadry. Richard se nadechl, když uviděl namodralé košile, na kterých tak lpěl, měl chuť někoho zaškrtit. Pohled na zoufalou Alenu mu to nedovolil. "Karolíno, přestaň na ni křičet. Je to jen noční košile, zas tak moc se nestalo a běž do svého pokoje." klepal se hlas naštvanému Richardovi. "Ano tati" fňukla Karolína, vtězoslavně se podívala směrem k Aleně a odešla. Richard si počkal až zaklapnou dveře. Chtěl mít naprosté soukromí. "Aleno, to nemyslíš vážně!" "Richarde, ale já, já za to prádlo nemůžu!" "A kdo, kdo teda? Já? Dával jsed do pračky to prádlo já?" "Ne, ale tvá dcera." "Přestaň, přetaň svádět svoje chyby na Karolínu!" "Ale, ona, ona mě nenávidí, chce mě vyštavat!" "Vážně, nepovídej! Že jsem si nevšiml." "Ona je proti mě zaujatá." "Jedinej, kdo je tu zaujatej, tak jseš ty! Proč, řekni proč by mi ničila oblečení a sobě taky. Vždyť je to nelogický."  "Takže ty mi nevěříš?"  "Ne!" ukončil rázně rozhovor Richard. Alena se urazila.