Dcera 2

Večer se Richard už nechtěl zabývat odpoledním incidentem. Dělal, jakoby se nic nestalo a vzal dceru s družkou do restaurace. Když viděl, jak se jeho dcera chová kultivovaně, byl pyšný otec. Měl z Karolíny radost. Bylo mu jasné, že Alenka jen trochu žárlí, nic jiného v tom není. To se samozřejmě spraví. Karolína hrála své divadýlko dokonale. Neustále se usmívala, seděla vzpřímeně a mile se prala Aleny na její garsonku, práci, oblíbený parfém, barvu. Alena měla chuť ji vlepit facku. Otisknout dlaň do jejího roztomilého rypáku. Vzít ji za ty blonďaté vlasy a celou tu její svatozář ji vymáchat v číně, kterou si dala. Se zálibou pozorovala dívčiny blonďaté vlasy. "Alenko, podáš mi prosím solničku." vytáhl ji z líbezného snu Richard. Podala mu ji a trochu se zamračila. Věděla, že nesmí jeho dceři ublížit, ale už při té myšlence jí bylo mnohem líp. Richard dojedl, napil se a šel na záchod. "Podáš mi ubrousek?" řekla Karolína, jakoby se předtím nic nedělo. Alenu to znepokojilo. Vzala ubrousek a nemotorně ho podávala do rukou dívky. Karolína už jej měla skoro v ruce, když v tom některá z nich shodila láhev s červeným vínem. Ta pokropila Karolíně světlou sukni a hlasitým zvukem oznámila konec svého života. Hosté sedící u okolních stolů se zvědavě otočili. Karolína se za hlasitého řinčení nádobí zvedla. Přistoupila k Aleně a tlumenným hlasem, tak aby ji nikodo jiný neslyšel, jí pověděla:"To si vypiješ, ty svině." Alena zatínala zuby. Karolína šla číšníkovi povědět o pohromě, kterou způsobila přítelkyně jejího otce. Zatímco číšník pohřbíval ostatky láhve. Čím více se omlouvala,tím více se Aleniny nervy napínaly. Pomalu. Ale s jistě, jako ubožák natahovaný na skřipec ve středověku. A tu se v Aleně najednou něco vzepřelo. Ruka se jí zvedla do výše, napla se, mozek vydal povel a dlaň hlasitě dopadla na tvář Karolíny. Ta se chytla za rozpálený obličej. Zůstala stát na místě a potichu vydávala jakési zvuky podobné vzlykotu. A rázem byla středem celé společnosti. Teď se nikdo neschovával za ubrousek, nebo za láhev. Nyní se většina hostů otočila směrem k onomu stolu. Ti, kteří byli moc daleko, nebo špatně viděli si stoupli. Bylo to jedno, jen když tu senzaci, která příjde uvidí. Číšník přistoupil s vyčítavým pohledem k Aleně: "Vím že je to vaše věc paní, ale to od vás nebylo hezké." Alena vyštěkla:"Co je vám do toho?" číšník raději ustoupil, nechtěl mít nějaké problémy a tak raději šel zametat zbytky střepů, které se na zemi leskly v odrazu barového světla. "Proč jsi tak zlá?" hrála divadýlko Karolína. Alena se celá třepala. Znova ji přepadla ona nezkrotná chuť ublížit ji. Znovu zvedla ruku a znovu Karolínu udeřila do obličeje:"Ty malá rozmazlená mrcho!" křikla, "Ty závistivá svyně, ty parchante!" chtěla si ulevit, ale s dalšími nadávkami jí vřela krev v těle čím dál víc. Byla rudá vzteky. V závanu nadávek se vrátil Richard z toalety. Nechápal, co se děje. Viděl dceru, jak se drží za tvář a přítelkyni, která jí sprostě nadávala. Rozhlédl se a spozoroval užaslé tváře. Někteří se bavili, další toužebně čekali, že se incident zvrhne v bitku. Richard přistoupil k Aleně, pevně sevřel její ruku:"Tak to by stačilo!" podíval se na ni naštvaně, "S tebou, tak ještě někam půjdu." "Ale, Ríšo." chtěla ho přitisknout k sobě. Odstrčil ji. Otočil se k ní zády a šel se omluvit obsluze a zaplatit případnou škodu. Číšník dostal pěkné spropitné. Alena uraženě šla do auta. Karolína čekala na otce u stolu. Richard vše vyřídil a objal Karolínu. "Pojď holčičko moje." dal jí pusu na čelo. Usmála se. Zase byl její, aspoň na chvíli. Chytla otce za ruku. "Pane," zavolala na Richarda stará paní, která s manželem popíjela kávu. "Ano, paní"otočil se Richard ma stařenku. "Máte hodnou dceru, nezaslouží si takovu macechu." Richard nevěděl co na to říct a tak se jen usmál. Stařenka mu úsměv oplatila.
Dvojice nevěnovala Aleně ani jeden pohled. Naprosto jí ignorovali. Jakoby nebyla, neexistovala, nikdy jí neviděli, nebydlela s nimi v jednom bytě. V modrém fiatu Alena přestávala vnímat svoji existenci.

Cítila jen otřesy jám v silnici. Na předním sedadle spolujezdce byla v naprosté izolaci. Richard strnule seděl na sedadle, křečovitě držel volant a díval se jen přímo před sebe, jakoby do jednoho bodu. Karolína byla rozvalená v zadu. Pás ji ledabyle sjížděl z kostnatého ramene. Chvíli hleděla se zaujetím na Alenu, pak na otce. Za okamžik se podívala skrz okno ven. Z obličeje čišela radost, jako malé dítě, když dostane nějaký dárek. Znovu se zahleděla na Alenu. Cítila, že ji ten pohled znervózňuje, bodá. Karolína se začala soustředit upřeně pozorovala Alenin levý spánek. Hypnotizovala ji. Kdyby bylo možno ublížit pohledem udělala by to. Alena si chvíli pohledů Karolíny nevšímala, po chvíli znervózněla. Bylo jí divně. Najednou se cítila provinile, ale nevěděla za co a proč. Za scénou v restauraci si stála. Ale pohled toho děvčete ji zahnal do kouta.Ano cítila vinu, za něco o čem nevěděla, že existuje. A ten pocit viny ji nesmírně skličoval. Škrtil ji. Objal ji jak Krajta. Ovinul a pomalu sevřel s neuvěřitelnou jistotou a sebevědomím. Alena se rozkašlala. Teprve teď Richard přestal zírat přímo na asfaltku, s čímsi, zdálo se že s obavou se otočil na Alenu, ale vzápětí se rozpomenul na dnešní večer a znova se stoprocentně věnoval černě potaženému kruhu uprostřed připojenému k jezdící plechovce. Atmosféra byla tak hustá, že by s jejím porcováním měl problém i skušený kuchař. Alena vystoupila z auta a šla ke skleněným domovním dveřím v levé ruce držela klíče, nervózně si s nimi pohrávala. Nechtěla si to připustit, ale dostávala srach. Jen nevěděla, čeho se bojí víc, jestli Richardových výčitek, nebo Karolíny. Richard až do předsíně mlčel, nechtěl dělat další scénu. "Karolínko, jdi prosím do pokojíčku." poslal dceru pryč. Šel do ložnice, Alena se převlékala do domácího, jemně ji chytil za rameno, pohladil, otočila se k němu "Alenko, proč? Proč to děláš?" "Ale Ríšo, to já ne,to….." "Alenko, proč pořád všechno svádíš na Karolínu?" "Ale Richarde, já na ni nic nesvádím" načepýřila se družka. "Ne?A co to mělo znamenat v tý restauraci. Proč si jí dala tu facku?" zeptal se Richard klidně, s každým jeho slovem tikala bomba uvnitř Aleny stále rychleji. Tik ťak tik ťaktik ťaktik ťak……….."Alenko, víš že tě mám rád, ale…….." tik ťak tik ťaktik ťaktik ťaktik ťaktik ťaktik ťaktik ťak "Richarde, přestaň, přestaň už obhajovat tu malou svini." vybuchla jako Etna. "Přestaň ji obhajovat, tu facku si zasloužila. Je to rozmazlenej spratek. Slyšíš? Spratek. Tvá dcera je nevychovaná, rozmazlená svině. Nic jinýho a kdyby bylo po mím, tak bych ji mlátila do teď." křičela nepřítomně Alena, pěstí sevřené a v očích zlostná jiskra, se kterou se ještě nesetkal. Srdce, jakoby na sebe chtělo strhnout taky trochu pozornosti začalo bušit rychleji. Krev se hrnula do mozku. Ten vydal povel pravé paži. Ruka se pod rozkazem generála zvedla, napřáhla mírně dozadu a rychlým pohybem překonávala molekuly prachu a vzduchu. Richard poprvé uhodil Alenu. Z očí ji vytryskly slzy. Nejdříve jedna osamocená, pak druhá, třetí……až po tvářích tekla slaná bystřina. Chvíli se mlčky dívali jeden na druhého přímo do očí. První uhla Alena, otočila se vytáhla kufr a začala si do něj balit věci. "Aleno, kam jdeš?" snažil se zeptat Richard klidně, ale vybičované emoce to hlasivkám nedovolily. "Domů Richarde," odpověděla vyrovnaně. "tam, kam skutečně patřím. Žít tady s tebou a tvou dcerou, to byl……byl to největší omyl mého života." "Omyl!? Tak já jsem pro tebe byl omyl?" a opět ji uhodil. "Myslíš, že když mě zmlátíš, že tu zůstanu?" "Ty jseš taková svině Aleno!" pevně sevřel její paže. "Pusť mě Richarde to bolí!" snažila se dostat z jeho moci. "Au!" vykřikla, když ji sevřel ještě pevněji."Alenko, to přece nemůžeš, nemůžeš jít pryč. Já, já……………..já tě pořád mám rád. A ty, ty mě taky přece miluješ." "Tím si nejsem tak úplně jistá Richarde." "Takže jsi mě nikdy nemilovala?" "Nevím, jediný čím jsem si jistá, že odtud musím pryč. Pryč z této ložnice, z tohoto bytu, pryč od Tebe! Pusť mě, nebo začnu křičet!" Richard ji stiskl ještě pevněji, nemohl uvěřit, že od něj chce odejít. "Richarde!Pusť!" vysmekla se mu. "Tak si táhni!"rozzuřil se a zhodil téměř plný kufr na zem. Veškerý obsah se vysypal. Richard do něj vztekle kopl. Odešel do předsíně. Ohlédl se za rameno a řekl téměř prosebně:"Alenko, rozmysli si to!" Dveře třískly. Alena bezvládně padla na postel. Potřebovala přemýšlet. Hlavou se jí homila spousta věcí. Jedna přes druhou. Vše se v ní hádalo. Chvíli chtěla zůstat, toužila začít znova od začátku, ale za okamžik brala ze země rozházené oblečení a vkládala jej do kufru. Věci už v něm byli opět naskládané. Alena se zamyslela. A pěstí praštila do zavazadla. Kufr se rozsypal. Alena do něj začala mlátit pěstmi. "Ale, ale nervíky?" stála ve dveřích Alena a s úsměvem pozorovala bušící tepnu na krku. "Co proti mě máš?" procedila skrz zuby Alena. "Vůbec nic" zasmála se Karolína "A proč mi děláš pořád naschvály?" "Protože mě to baví…"rozesmála se znova. Zuby jí zářily v odrazu slunce, jako hvězdy.Vesele. Provokativně."A bude mě to bavit tak dlouho, dokud tě nevyženu, Alenko" pověděla a vlasy lehce zelektrizovali. "Proč ti tak vadí, že miluji tvého otce?" "Protože po smrti maminky měl být jen můj,jen můj! Tobě nikdy patřit nebude. Vždycky miloval jen maminku. Vždychy byl jen s maminkou a se mnou!" "Ale,ona je mrvá." vykřikla Alena, až se sama sebe lekla. "No a, to neznamená, že tu není, tady a teď. A kdyby byla naživu, chceš mi říct, že by jsi otce nechala být?" "Nevím…." "Nevíš?Ale já vím. Nenechala!Scházela by ses s ním v zaplivaným motorestu jako coura!"
Aleniny nervy napjaté jako struny kontrabasu praskly. Cosi v mozku dalo povel. Vše se seběhlo rychle. Dlaň hlasitě udeřila do tváře. Karolína pomalu rozdýchávala ránu nepřítele, ale nedávala na sobě nic znát. Aleně tekali oči mezi rukou a dívčinou tváří, na které se vyjímal růžolící otisk. Stály proti sobě. Tváři v tvář. Alena měla dlaně zatnuté v pěst, zuby pevně stisknuté a strnulá tvář. Naproti ní stála uvolněná, usměvavá slečna s tváří anděla. Srdce dívky bilo klidně, pravidelně. Ženino bušilo hrozivě. Krev se pumpovala do mozku. Stále rychleji a rychleji. Nestíhala odtékat. A před ní ten spratek s anďělskými vlasy a svatou tvářičkou. Tak blízko, blizoučko. Napjaté nervy……smích Karolíny….Alenina touha ublížit, ponížit. Chtěla, aby Karolína trpěla stejně jako ona. Aby byla ponížená, zničená, oklamaná, sama. Začala ji tlouci. Karolína se nebránila. Vychutnávala si bolest. Věděla, že za okamžik bude u konce své cesty, že za malý okamžik bude její poslání splněno. Alena ze sebe dostávala všechen nahromaděný vztek, jako sopka chrlící tuny lávy. Až neuvěřitelně se tato žena během necelého půl roku změnila. Pryč byla mladá, okouzlující dáma se sny, teď byla stejná zrůda, jako Karolína. Stroj. Odnaučená citu. Rána za ranou, facka za fackou, pěst za pěstí. Už se rvaly obě. Šlo o čest. O muže. Může být jen jedné. Ta druhá sice neví, že i kdyby vyhraje, ten muž ji nebude chtít, ale čest jí nedovoluje nebojovat. Alena ve svém počínání chvílemi působila komicky. Bylo vidět, že se neumí rvát. A vytrvale si pomáhala nadávkami: "Jsi štětka jako tvá matka!" vpálila dívce přímo do očí. Jestliže v Karolíně zůstávala bylo ještě něco lidského po této větě se poslední kapka lidskolsti vytratila kamsi do neznáma. Praštila Alenu silou do břicha. Alena se zapotácela. A vší silou udeřila Karolínu do obličeje. Z nosu teď dívce tekla krev. Kapka za kapkou. Rána za ranou. Alena, jakoby jí nestačila tvořící se loužička krve na koberci, začala Karolínu škrtit. Všechno jí bylo jedno. Úplně všechno. Karolína se bránila statečně. A uprostřed toho krvavého boje se vrátil Richard. Hrůzou nemohl uvěřit svým očím. Jak jen mohl do svého života pustit ženu, která tak ubližuje jeho malé holčičce? Jak mohl!?Otrhl Alenu od Karolíny. Opovržlivě se na ní podíval. Vzal kufr a hodil jí ho k nohám. "Takže ty mi nevěříš!" zavřeštěla Alena "Ne."odpověděl unaveně Richard. Karolína se rozhodla vyklidit pole a z ložnice odešla. Věděla, že svůj úkol splnila, tento pocit ji dokonale naplnil.
Alena házela oblečení do kufru: "Tys mi nikdy nevěřil."  Richard dovedl říct jen:"Alenko, proč?" "Vždycky jsi věřil jen jí……..pro zbytek si někdy příjdu." řekla, zaklapla víko kufru a odešla. Richard dopadl na postel, srdce mu zběsile tlouklo. "Tak si běž ty svině!" vykřil do prázna. Zlehka se otevřeli dveře :"Tati, takhle to bude lepší uvidíš." Richard zarytě mlčel. "Tati tys jí nebyl souzený, spolu nám bude líp, s ní by jsi se jen trápil," jela lehounce konečky prstů po jeho paži, od prsů, přes loket až k ramenu…..:"bude nám spolu překrásně, " dotkla se jeho rtů. "Jen ty a já." políbila ho. Richard se teď nedíval do očí své malé dcerky. Byly někoho jiného. Vztah dcera a otec přestal existovat. Nebyl. Utopil se v řece minulosti. Richard Karolínu obejmul, stiskl. Karolína se poddávala jeho dotykům. Cítila vůni jeho těla, jeho dech, jeho vášnivé polibky. Jeden druhého se dotýkali, hladili se po nahých tělech. Milenců se zmoctil chtíč. Chtěli jeden druhého. Nic nebylo. Jen oni dva. Sami. Spolu.

Domácnost se rázem změnila. Všude byli načlé lahve tvrdého alkoholu. Kouř z cigaret. Smrad z odpadků. Mouchy na zbytcích jídla. Richard se rozvalil na sedačce v jedné ruce vlašku vychlazené dvanáctky, druhou k sobě tiskl Karolínu. Pročesávala si prsty slepené pramínky vlasů. Narozdíl od otce o sebe alespoň částečně dbala. Karolína se k němu přitulila: "Tati, měl bys s tím pivem přestat." šáhl jí na zadek:"Já vím holčičko, a upil z lahve, "Já to myslím vážně. Musíš začít chodit do práce…." "Ale já mám dovolenou…" "Já vím, ale dlouho ji už mít nebudeš a lidi by mohli začít pomlouvat." Richard třískl flaškou do stolu: "Mě je dopr**le jednou, co říkaj ti zasraní lidi. Ať  si hleděj svýho!" Karolína nevěděla, co na to říct. Uznávala, že měl otec pravdu. Co je ostatním do jejich života? Vůbec nic. Jen kdyby se ty přihlouplé sousedky neptali, jak se tatínek má. Jakoby jí ho zase chtěli přebrat. Ale ona ho nedá. Nedá! Dlouho trvalo, než ho vyhrála boj, aby byl jen její, tak se teď přece o něj nebude s nikým dělit. Pochopila, že bude chvíli trvat, než se otec probere z alkoholového opojení a zvykne si, že určité věci jsou jinak. Zamyšlená odešla z obýváku do dětského pokoje. Naposledy tam byla před týdnem. Ve váze byly zvadlé květiny. Karolína si přísahala, že květiny v matčině svatyni bude měnit jak nejčastěji to půjde, ale od slibu odstoupila. Nechtělo se jí tak často ven.

Richarda začaly pronásledovat myšlenky a vzpomínky. Přestával pít. Někdy se s Karolínou válel v posteli, jindy seděl v křesle a netečně hleděl do stropu. Uvažoval nad  svými chybami. V hlavě si přehrával celý svůj život, všechno co udělal špatně. Jen vzpomínku na věci, které se odehráli nedávno se snažil dostat z hlavy ven. Je to špatné. Je to  snad hřích? Je hřích vášnivě milovat dceru? A je to láska, nebo jen prostředek k zapomenutí? Nořily se v hlavě jedna přes druhou, výčitka za výčitkou. Karolína se zase plazila po jeho těle jako liána. Vylekaně se na ni podíval, ale když viděl odhodlání, které z ní čišelo, nezmohl se na nic. Byl dokonale zmaten. Jako poďobaný puberťák, kterému dá pusu  nejkrásnější roztleskávačka v americké love story. Jako robot dceru objal a zcela se oddával jejímu umění. Byl jako v tranzu, nic nevnímal. Dokonale ovládán tělem dcerušky. Vše se odehrálo podle nově zaběhlého stereotypu. Až na cinkavý zvuk klíčů u vchodových dveří.

Ženská postava vstoupila přes práh. Vdechla  těžký vzduch. A vydala se po paměti. V zrcadlové skříni v předsíni zhlédla svůj zevnějšem, upravila si vlasy a s odhodláním otevřela dveře obýváku. Čekala cokoliv, jen ne bývalého milence s dcerou. Zhnuseně se na ně podívala. Žaludek se jí odporem převrátil. Zavrávolala. Rukama se přidržovala
police, která stále vedle dveří. "Ne, to nemůže být pravda."opakovala si v duchu stále dokola, ale čím déle se snažila té frázi věřit, tím více ji připadala směšná, tím více se cítila trapně. Poníženě. Přemohla se a s klidem, který by mrazil i v tropech, řekla: "Neruším?"
Richard se od Karolíny okamžitě odtrhl. Popadl deku a začal si ji omotávat kolem holého těla. Počínal si jako muž, kterého manželka přistihla s milenkou. "A…Alenko, to to není, jak si myslíš," koktal: "já, já ti to všechno můžu vysvětlit." "Richarde, vždyť je to tvá dcera. Jak jsi mohl něco takového dělat se svou dcerou?" "Já, já nevím" odpovídal zmateně Richard. Zamyslel se:"Ano, jak mohl souložit s dcerou?" snažil se namáhat mozek, ale žádné odpovědi se nedobral. Karolína se choulila v rohu místnosti zabalená do ubrusu. Alenina přítomnost jí zhatila plány. Nepočítala s tím, že se ten vetřelec sem vrátí.
"Přišla jsem si jen pro zbytek věcí, nebudu vám kazit vaše hnízdečko lásky." "Pozdě!" ozvala se naštvaně Karolína. "Karolínko, mlč." okřikl ji Richard a pro jistotu jí dal před pusu dlaň. Karolína se po něm ohnala: "Ne, nebudu mlčet. Nenechám ji, aby zase všechno zničila!" křičela nenávistně: "Ty, ty máš být jen můj." ukazovala na otce a po celém tělo se třepalo vzteky. Pak se obrátila na Alenu:"A ty, tys všechno zkazila. Ty svině." zabalená do ubrusu se vrhla na Alenu. Ta ji odstrčila. Ignorovala ji. "Už mi Richarde věříš? Tvá dcera je blázen!" "Co to o mě říkáš ty krávo!" zaječela Karolína a prudce do Aleny strčila…"Tati, ona tě chce zničit, ať si jde, tatínku, nepotřebujeme ji. Takhle jsme to přece chtěli, jen ty a já a maminka. Tati." rozvzlykala se a slepené pramínky ji spadali po obličeji. "Karolíno přestaň, je konec." řekl Richard. "Ty, mi nebudeš říkat, že je konec!" zavřískala.
Alena se pozorně zadívala na každého z nich, nechápala, jak mohla milovat toho muže, který měl kolem nahého těla směšně omotanou deku. V hádce před Alenou stáli dvě trosky, nicky. Alena kolem nich prošla z místnosti. Octla se před skříní. Skládala zbytek jejího majetku do cestovní tašky. Jak vzdálená ji přišla doba, kdy tuhle skříň drhla vlastním tričkem. Bylo to pryč. Daleko. Kdesi v minulosti.
Do ložnice vešel Richard: "Aleno, neodcházej. Dej mi ještě jednu šanci."
"Richarde nech toho." odstrčila ho.
"Alenko prosím, prosím, nechoď pryč." klečel jako malé dítě a v rukách mnul Aleninu dlaň. "Richarde pusť mě" vysmekla se, "Nech mě být. Je konec. Definitivní. Nebudu vám s dceruškou překážet." "Ale já tě miluju" vykřikl Richard. "Jenže já tebe ne." zašeptala Alena a odešla pryč. Navždy.  Richardovo tělo dopadlo na postel. Ležel naznak, s očima upřenými do stropu, uvažoval o svém spackaném životě. Hlavou mu probíhalo to nádherné odpoledne, kdy Alenku potkal. Ty večery, kdy při svíčkách u ní v garsonce střádali budoucnost.Tu neděli, kdy Alenku představil Karolíně. Ten večer v restauraci…. A teď je všechno stracené. A Richard se rozplakal. Naposledy brečel, když zemřela Dagmar. Bylo mu stejně, jako tenkrát. Jeho druhá láska je taky mrtvá. On ji zabil. On sám a nikdo jiný.  Všechno se před ním najednou rozjasnilo. Teď viděl Karolínku v tom pravém světle. Bohužel pozdě. Richard se převalil na břicho, hlavu zabořil do polštáře a slzy nechával stékat z očí. 

 Dceruška dosáhla svého. Byl jen její.