Co všechno může změnit jeden okamžim

Sny jsou krásná věc.
Jistě, probudíte se, převalujete se několik hodin v posteli a sníte. Vaše myšlenky se toulají kde je jim libo. O tom je volnost a nespoutanost snění. Nikdo vám nemůže zakázat o čem můžete nebo nemůžete snít. Samozřejmě, mohou to zkusit. Ale všichni víme, že pokud se vám i přes vaši přítelkyni ta prsatá blondýnka bude zamlouvat, tak si s ní stejnak v myšlenkách užijete i kdyby "Proč na ni tak civíš?".
I láska je krásná věc.
Ano i ona, samozřejmě.
Nikdo vám nemůže nakázat, koho máte milovat. Mohou vám radit, mohou vás prosit, mohou vyhrožovat, ale už po staletí se ukazuje, že srdci se doopravdy poručit nedá. Vždyť pro zakázanou lásku se vedla nejedna válka.
Snění a láska.
Láska a snění.
Dvě nespoutané a velmi málo ovlivnitelné věci.
To je všecičko hrozně moc fajn, že? 
Ale víte… jednoho dne se probudíte. Všichni se probudili.
Dám vám radu… neusněte.

Dopsala poslední příspěvek na svůj internetový blog, zaheslovala vstup dlouhým seznamem nesmyslně spřeházených písmen a zhasla obrazovku počítače.
Lehla si na postel. Zelené oči se třpytily slzami, které si zakazála prolít. Však je ani neprolije, nikdy by si to nedovolila. Ne pro něj. Ležela a myslela na to, co musí udělat, co chce udělat. Nebylo jí zrovna do zpěvu, nevěděla, jestli v sobě najde dostatek sil dotáhnout to do konce.
Snad by na vysvětlenou nebylo od věci prohodit o ní pár slov. Neměla lehké dětství, avšak díky němu předčasně dospěla. Otázkou zůstává zda to bylo dobře. Dětství odešlo když v něm měla ještě několik let zůstat a to po něm také nebylo nejveselejší období. I přes to všechno se z ní stala uvolněná, přátelská a velice hodná mladá dáma. Byla i velice krásná, snad to se jí stalo osudným.
Zažila na svůj věk opravdu moc bolesti. Bodlo ji do zad rovnou několik nejbližších. Vždycky se dokázala znovu vyškrábat na nohy, i když měla pocit, že už to snad ani nejde, a dokázala jít vzpřímeně dál. Ale všechno má své meze, že? 
Teďkon ležela na posteli, zakazovala si slzy deroucí se jí do očí a naposledy vzpomínala. Věděla, že je to naposledy.
Poslední z ran přišla teprve nedávno. Už to nedokázala, už nechtěla být znovu sražená na kolena, vždyť se zvedala tolikrát! Nemělo to cenu znovu zkoušet… ne, už ne.
Měla spoustu přátel, opravdových přátel. Ale už se bála věřit i jim. Nevěděla už co je lež, co je upřímné. Když lhali i oni? Když lhal i on? Pak dokáže lhát každý. Ani svému otci nikdy nemohla věřit. Co je tohle za společnost?
Právě ti přátelé by vám o ní řekli, že je to nejúžasnější dívka na světě. Milá, hodná, obětavá, připravená vždy pomoci…. nechtěli by o ni přijít, to opravdu ne.
Ale ona se jich nemínila ptát. Jednou jedinkrát se chtěla vykašlat na to, co chtějí oni a konečně jednou udělá to, co chce ona.
Jistě.

Zvedla se z postele a odešla do koupelny.
Během hodiny její hnědé vlasy zmizely pod černou barvou, během deseti minut její pohodové oblečení nahradil vyzývavý model, přirozená pleť zmizela pod nánosem make-upu. Ale co bylo hlavní, pouhý zlomek sekundy stačil k tomu, aby se z jejích očí vytratila poslední stopa bolesti a nahradil ji neproniknutelný chlad. Její krásné usměvavé rty zkřivil jízlivý úšklebek.
Zadívala se do zrcadla. Snad na okamžik se do očí bolest vrátila, na pouhou sekundu, ale bylo to naposledy, co si to její oči dovolily. Vypadala nádherně, pokud byla dříve přitažlivá, teď se z ní stala naprostá kráska. Zvedla bradu a upřeně se prohlížela. Vypadala jako ledová královna, taková ta nedotknutelná nafoukaná sebestředná kráska. Jistě, tak to chtěla.
Pokud ji přátelé nepoznali od pohledu, nebylo to nic proti tomu, jak se tvářili ve chvíli, kdy se s ní dostali do bezprostředního kontaktu. Nemálo z blízských lidí pouze setřela pohrdavým pohledem, jaký umí jen ona, a ani nepovažovala za nutné jim cokoliv říct. Pokud na někoho promluvila, dokázala přesně využít pár jedovatých poznámek, pár pohrdavých vět a oni lidé jí už nikdy nezkřížili cestu. Ti, co se snažili vypátrat, co se stalo, toho ještě litovali. Dokázala člověku velice ublížit, stačilo jí k tomu jen pár slov.
Nebyl den, aby se z ní na chvíli zase nestala ona milá a úžasná osoba, pár hodin smíchu jí zaručilo nejméně tři popletené kluky. Všechny potom nemilosrdně odkopla, zadupala jejich srdce do prachu cesty. Tak, jak to kdysi udělali jí.

Snad sama někde hodně hluboko uvnitř doufala, že ji někdo zachrání. Ale nikdy by si to nepřiznala, nikdy. Rozhodla se. Rozhodla se, že ona už nebude ta, komu budou ubližovat.
A nikdy víc jí už nebyla.