Člověk, který ovlivnil můj pohled na svět

     Už se vám někdy zdálo, že svět je pod psa a váš život nestojí za nic? Měli jste už někdy ten dojem, že jste na tom vážně špatně?
     I já si tohle myslívala, že se mi všechno dokonale zpackalo a jsem úplně na dně. Ale dno je hluboké a vždycky je někdo hlouběji než Vy. Já si nikdy nedokázala vážit toho, že žiji. Ale jeden člověk mě naučil alespoň trochu si vážit toho, jak žiji. Povím vám životní příběh dívky, která skutečně změnila můj pohled na svět už jen tím že byla, ale především tím, že mi ukázala, jak doopravdy vypadá dno, a že já se mám jako v pohádce.
     Bylo to před sedmnácti lety, když se to děvče narodilo. Jmenovala se Radka, ale kdo jí znal, nazýval ji buď roztodivnými urážkami, nebo, v těch nemnohých případech přátel, Diou. Tedy, když Dia přišla na svět, hvězdy nejspíš nezářily zrovna v té nejšťastnější konstalaci. Už ve čtyřech letech přišla o matku, která si vzala život. Naštěstí si z té doby mnoho nepamatuje, ale jednou mi vyprávěla, že se jí občas vybavuje, jak tehdy seděla v kaluži matčiny krve. Kladu si otázku, co to bylo za matku, když tohle udělala, navíc před svou čtyřletou dcerou, ale to sem nepatří.
     Ona to vůbec byla povedená rodinka. O měsíc později její vlastní otec utekl a nechal ji v opuštěném domě, kde ji našli sousedé. Matka mrtvá, otce už nikdy nenašli a zbytek rodiny o malou Diu též nejevil zájem. Tak se jako ubohý sirotek dostala do dětského domova. O svých zážitcích z odtamtud nikdy nemluvila, ale nejspíš taky nebyly nijak růžové.
     Ani pak jí však osud nepřál nic dobrého. Adoptovala ji sice nová rodina, nicméně to nebyla žádná výhra. Byl to navenek solidní, dobře zajištěný pár, který už vychovával jednu vlastní dvanáctiletou dceru. Ale zdání klame. Nevlastní sestra si z tehdy osmileté Dii udělala služku, macecha ji nenáviděla, ale nejhorší byl otčím. Byl to pedofilní perverzní zvrhlík, který holčičku neustále osahával. Jeho žena o všem věděla, ale než aby zakročila, raději si zlost vylévala na nevinném dítěti s tím, že jejího manžela prý svedla.
     O jejich praktikách se nikdo nikdy nedozvěděl a mezitím z Dii vyrostla čtrnáctiletá, pohledná, ale zakřiknutá a neoblíbená dívčina. Byla jiná, než její spolužáci a spolužačky. Vysoká blondýna s šedomodrýma očima barvy špinavého ledu, voskově bledou tváří a dokonalou postavou, napasovanou výhradně v černé barvě. Každý ji odsuzoval, posmíval se jí a ponižoval ji. Ve škole ji šikanovali a učitelé se k ní také nechovali nejlépe. Děti z dětských domovů to nemívají snadné.
     Okolí jí všemožně ubližovalo, kromě jedné dívky. I ona chodila v černé a nebyla příliš oblíbená. S Diou byly téměř nerozlučné kamarádky. Říkám téměř, jelikož ve chvíli, kdy se zdálo všechno jaksi nadějnější, přišla další rána. Její drahá přítelkyně se dostala do problémů a vyřešila to stejně jako Diina matka před dvanácti lety. I tentokrát byla Dia u toho. Chtěla ji zastavit, ale než k ní došla, její jediná spřízněná duše se na ni se slzami v očích naposledy usmála a skočila. Dia byla zase sama.
     Tedy skoro sama. V té době totiž ještě chodila s jistým nejmenovaným klukem. Byl o pár let starší než ona. Neměl ji nikdy ani z poloviny tak rád jako její mrtvá kamarádka, využíval ji jako poslíčka pro špinavé kšefty a jako pokladničku a ona to věděla. Jenže ho nedokázala opustit a on by ji nejspíš ani nenechal.
     Po smrti jediné milující osoby na ni všechno dolehlo. Nezvládala už čím dál dotěrnějšího otčíma, čím dál brutálnější útoky macechy, naschvály rozmazleného nevlastního sourozence, ani své škodolibé spolužáky. Pokusila se utéct ode všeho tak jako její matka a přítelkyně. Sebevraždou.
     Tehdy ji zachránili na poslední chvíli. Nějaký čas pak pobyla na psychiatrii, ale jediné, co tam pro ni udělali, bylo, že ji nadopovali prášky tak, že už sotva vnímala krutou realitu. Když ji pustili, byla z ní snad ještě větší troska než předtím.
     Kolotoč dalších událostí způsobil, že za svůj život strávila příšerné dva roky za zdmi blázince, kde s ní zacházeli hůř než se zvířetem. Nijak jí to neprospělo a znovu se pokusila zabít. Bez úspěchu, což však utajila ve strachu z dalšího pobytu v sanatoriu.
     Před jejím třetím pokusem se byla loučit s internetovou komunitou, ke které patřila, a která jí bývala jakous takous oporou. Právě tehdy jsme se setkali. I když to byla jen další nešťastná cizí dívka, jejíž utrpení mi mohlo být naprosto volné, nebylo. Mluvili jsme a mluvili, vyprávěla mi o svém hrůzném dětství i ještě hrůznější pubertě a svěřila se mi se svým „únikovým plánem“. Nedokázala jsem ji opustit s vědomím, že jakmile skončí náš rozhovor, skončí i její život. Povídali jsme si ještě dlouhé hodiny, až se mi podařilo probudit v ní naději, která jí, alespoň na čas, zachránila život.
     Možná už jste si i všimli, že žádný z mých příběhů nekončí happyendem. Ani tento, byť psaný do puntíku podle skutečnosti, nebude výjimkou – Dia už bohužel nežije. Poté, co ji jen pár dní po jejích sedmnáctých narozeninách znásilnil opilý přítel a možná nakonec i její otčím, přece unikla svému údělu sebevraždou. Už nebyl, kdo by jí zachránil, nebo jí to rozmluvil, protože jediný, kdo mohl vědět, co plánuje, to vlastní hloupostí a sobeckostí nevěděl.
     Tak co? Pořád máte ještě někdo dojem, že jste na tom zle?