Chlapi přece nebrečí

  Mohutná ruka otce narazila do tváře malého jeho synka. Malý chlapec zadržoval slzy. Proč…proč ho uhodil? Malý chlapec brečel pro ženu, která mu náhle odešla ze života, pro ženu, která tolik trpěla, pro ženu, která ho porodila.

  „Chlapi přece nebrečí!“ Křičel velký muž stojící nad chlapcem, zatím co se synkovy rýsoval červený obtisk mužovi ruky.

  „Jseš snad ženská?!“ Chlapec se ho začal bát. Úporně zadržoval své slzy, které se mu draly čím dál víc z očí…

  Uběhl rok, dva, tři, čtyři.. Z malého pětiletého chlapečka se stal devítiletý školák.

  Od té doby, kdy ho otec poprvé uhodil, chlapec nebrečel. Stal se z něho poslušný synek užralého otce. Nebyl jako ostatní…on nikdy nebrečel.

  Jednou když jeho otec přišel domů zas namol. On jako vždy ležel na své posteli a četl si. U nohou mu ležel jeho nejlepší a jediný opravdový přítel, jeho pes. Ten jako obvykle jakmile uslyšel otevírající dveře, vyskočil z postele a běžel svého „živitele“ uvítat, moc dobře věděl kdo mu platí žrádlo, tak pro jistotu.

  Chlapec, který byl na to zvyklej, na to nereagoval do chvíle kdy uslyšel ránu, zakňučení a „Pitomej čokl!!“

  Chlapec vyskočil z postele a běžel ke dveřím. Leželo tam bezvládné tělo přítele potřísněného trochou krve.

   Vzal ho do náručí a poprvé od doby kdy jeho matka zemřela pustil slzu. Hned mu přiletěla rána, ruka otce ho chytla za triko a přitáhla si ho.

  „Chlapi přece nebrečí!!!“ Rozzuřený otec s ním zatřásl. Chlapec zadržel slzu a vytrhl se mu z rukou, odešel do svého pokoje a třískl dveřmi.

  Opět uběhlo pár let a chlapec měl jít příští rok na střední. Byly to roky za zapomenutím.

Chtěl zapomenout a skoro se mu to povedlo.

  Jednou když opět ležel ve své posteli přišel otec domu byl zas totálně v limbu. Byla z něho troska, ale toho si chlapec nevšímal, ignoroval ho. Ale ten den z kuchyně uslyšel něco co nečekal. Šel se tam podívat. Jeho otec ležel na zemi a brečel. Syn se k němu sklonil a uhodil ho do tváře. Vzal za límec a přitáhl ho trochu blíž k sobě. Jeho otec byl zmatenej a už se chystal že mu vynadá když mu přiletěla druhá rána.

  Chlapec sním zatřásl a plivnul mu do obličeje. „Chlapi přece nebrečí?!“ Odhodil ho na zem a nechal ho tam. Snad myslel, že popřemýšlí o sobě a o tom co udělal.

  Ráno když se probudil a šel se nasnídat do kuchyně zarazil se. Jeho otec tam seděl a vypadalo to že na něj čeká. Vrhl popadl ho a odhodil na zem. Začal do něj bušit holý co měly po dědkovi(taky pěkná svině). Začal při tom řvát a co si to dovolil.

  Když přestal chlapec jen tak ležel na zemi a…a brečel. Když to jeho otec uviděl dal mu facku. „Chlapi přece nebrečí!!!“

  Chlapec se postavil a uchopil zbraň co ležela v otevřeném šupleti, jeho otec jí strašil lidi když byl ožralej. Namířil, „Víš já ještě chlap asi nejsem,“ naklonil hlavu a usmál se, zmáčkl kohoutek. Rána utichla. Chlapec se spokojeně usmál a odkráčel jako by se nic nestalo do svého pokoje.