Černá ovce

,,Hej ty ksichte! No na tebe mluvim, votoč se!“ ne… už zase ti blbci, ať mě nechají na pokoji. Nic jim nedělám, ani se na ně nedívám. Proč to dělají? Proč mě pořád tak ponižují? ,,Ty, černá skvrno! Seš hluchá?“ zase oni… Zrychlím krok a jdu na wécéčka. Sakra, proč já mám takovou smůlu. Zrovna tu jsou ty růžový pipiny ze třídy, které mají místo mozku kelímek od jogurtu a dietního, s 0% tuku… Díky bohu! Byly tak zabrané do líčidel, že si mě ani nevšimly. Udělám první krok přes práh naší třídy a hned je mi naprosto jasné co se stane… ,,Bléé, bože mě je najednou tak blbě!“ ozve se odněkud ze předu. Mlčím – neodvážila bych se promluvit. Dívám se do země a spěchám do poslední lavice obklopená ostatními prázdnými lavicemi (kdo by si taky někde blízko mě sedal, že…). Máme zrovna angličtinu a mojí „oblíbenou“ učitelku k tomu. Přikráčela si ve vysokých podpatkách a v obřích okulárech, které měly nejméně deset dioptrií. Rozhlédla se po třídě a zavelela: ,,Sednout. A ty Emo vyber domácí úkoly.“ To byl můj konec. Už vidím ty znechucené pohledy všech lidí, od kterých vezmu do ruky jejich sešit. Samozřejmě skutečnost nebyla jiná. Ale vyjímečně jsem nedávala vinu mým spolužákům, ale té učitelce. Dělá to skoro pořád a o co horší, že to dělá schválně. Vím, jak se mi uchichtává při zapisování do třídnice, když se ozývá po třídě nesouhlas s tím, že vybírám sešity zrovna já. Jak se hihňá těm hnusným nadávkám, že sem si na to měla vzít rukavice a roušku nebo že sem si předtím měla dekontaminovat ruce než jsem se dotkla chudáka sešitu… Jak kdyby se předháněli, kdo vymyslí lepší narážku a poníží mě ještě hloub něž jsem už teď. Je to tak strašně nepříjemný pocit, jako by kolem mě byly čtyři stěny a stlačovaly by mě do malinké kuličky, kterou může pak kdokoli rozmáčknout bez sebemenšího pocitu viny. Položím sešity na katedru. „No to to trvalo.“pronese učitelka s okamžitou odezvou ohlušujícího hahaha… Jak já jí nenávidím, všechny lidi v téhle škole naprosto nemůžu vystát! Proč jsem se vůbec narodila a proč zrovna v tomhle městě, v téhle čtvrti… Rozdávají se testy. Do háje! Za čtyři…otec mě zmlátí. Sakra! Vždyť jsem se učila, snažila jsem se! A tolik chyb tam zase nemám. Ona je na mě zasedlá. Jsem pro ní jen kus černé látky, stejně jako pro zbytek zdejšího kolektivu. Konečně zvoní. Ve spěchu sesbírám těch pár věcí co mám na lavici a rychle se přesunu ke dveřím. Vystřelím ze třídy jak právě zapálená raketa a peláším pryč. Zírám do země a v hlavě mám jen jedinou myšlenku – dostat se co nejdál on těch všech. Najednou můj útěk zastaví ruka na mém rameni a prudké zatažení zpět. Skončila jsem silným dopadem na podlaze. Oči jsem vytřeštila dokořán a zírala na toho komu patřila ona ruka co mě srazila k zemi. Na kluka ze staršího ročníku, myslím, že mu říkají Danny. Je vysoký a teď jsem i na vlastní kůži poznala, že i silný. Srdce mi začalo bušit ohromnou rychlostí. Kolem něj se nahemžila skupinka stejně starých kluků a vytvořili kolem mě kroužek. Začala jsem se sbírat z podlahy. ,,Ale, ale. Slečna snad neumí chodit, že pořád padá?“ a s těmi slovy mě strčil opět na zem. Skupina kluků se hlasitě rozesmála. „Dej sem tu tašku!“ vykřikl jeden z nich a hrábl po ní. Celou jí rozepnul a vysypal celý její obsah. Měla jsem strach. Tak hrozně jsem se bála. Jen jsem tam stála a nebyla schopná ze sebe vydat sebemenší protest a navíc jsem byla pořád v tom traumatizujícím kroužku. „Špíno! Seber si ty věci, ne? Seš tak blbá, že se ti může vysypat celá taška? Seš snad postižená? No dělej, sbírej!“ ozval se Danny a já si klekla a začala sbírat. Bylo to nesmírně ponižující jen tak tam klečet a sbírat si vysypané učení, ale co jsem mohla dělat? Nemohla jsem se postavit bandě starších kluků! Nemohla jsem dělat vůbec nic. Bylo to ve třetím patře, které je úplně nahoře a jsou tam jen dvě třídy a ani sem nechodí dozor a ti co tudy procházeli už dávno zmizeli, nejspíš se báli mi pomoc a napráskat ty kluky učitelkám… „Sbírej, sbírej!“ ozývá se z davu. Najednou mi jeden z nich šlápne na ruku. „Au!“ jekla jsem. „Tak madam to bolí, jo? No tak to seš teda dost měká! A přidupl mi ruku ještě víc až mi vytryskly slzy bolestí. Proč mi to dělají? Nic jsem jim přece neudělala! Ať už to skončí! Ať už odejdou! Proč mi ubližují?! Proč! „Au, to bolí!“ vydala jsem ze sebe. „Jo tak už začínáme s delší komunikací?“ vysmál se mi Danny a kopl mě do boku, tak silně, jako bych snad ani nebyla člověk, ale nějaký boxovací pytel, do kterého si může každý praštit a ulevit tak své dušičce. Ostatní se k němu s radostí přidali a kopali do mě. Všichni. Bez zábran, prostě jen tak. Protože se jim teď zrovna chtělo si do něčeho kopnout a já byla zrovna na blízku. Hrozně to bolelo a já si zakrývala obličej dlaněmi. Brečela jsem. A bylo mi jedno, že brečím. Jen jsem se modlila ,aby už přestali. Aby mě nechali na pokoji! Všichni!! Nevím, jestli bůh existuje, ale začalo zvonit. Přestali. Konečně do mě přestali kopat! „Ještě si to někdy zopakujeme a opovaž se práskat!“ zakončil to Danny a s tlumeným smíchem odešli. A já tam ležela schoulená v breku. Všechno mě bolelo a neměla jsem sílu se pohnout. Musím se zvednout. Pomaloučku jsem začala vstávat a opírala se jednou rukou zdi, tou druhou jsem se chytla za bok, kam padlo nejvíc ran. Dostala jsem se na nohy, ale bolelo to. Pomalu jsem kulhala pryč z třetího patra. Nechtěla jsem tam zůstat už ani minutu. A na všechny své věci jsem se vykašlala. Momentálně pro mě bylo nejdůležitější dostat se pryč. Klesala jsem po schodech až do suterénu, kde jsem otevřela dveře na dvůr. Rozhodla jsem se utéct. Někam daleko.Někam kde mě nenajdou. Začnu jiný život. Znova od začátku. Domů se vrátit nemůžu. Stejně by mě tam otec zbil a máma by brečela. Musím zmizet! Přecházím přes dvůr. Doufám, že jsou otevřená vrata. Jinak bych je musela přelézt a to bych v tomhle stavu nezvládla. Zaberu za kliku a jsou k mé velké úlevě odemčené. Překulhala jsem takhle půl města. Už jsem nemohla. Hrozně to bolelo. Skácela jsem se k zemi v jednom parčíku… Hroznej den… fakt hroznej den. Pak jsem usnula a spala jsem hodně dlouho, aspoň jsem zaspala tu bolest. Už se stmívalo. Spala jsem až tak dlouho? Nejspíš jsem se i praštila do hlavy jak jsem se sesula. Celá mi třeštila a viděla jsem mlhavě. Někde blízko houká siréna. Hlava mi z toho začala třeštit ještě víc. Ten zvuk se stále přibližoval. Neměla jsem už ani tu energii dostat se na nohy. Neměla jsem se ani o co opřít. Ta siréna byla už úplně blízko a k ní se přidal i hluk přijíždějícího auta. Mlhavě jsem viděla dva muže jak se, ke mně přibližují. Vzali mě pod ramenem, každý z jedné strany a vlekli mě do auta a až tam mi to všechno došlo. To je policie! Až teď můj mozek začal fungovat, ale už bylo pozdě. Seděla jsem v policejním autě, které mě vezlo zpět do mého příšerného života. Zpátky do života černé ovce…