„.

„Dnes je vážně zvláštní den.“ řekla Arnika a pomalu, trochu nejistě se otočila na svoji kamarádku Emmu. Arnika vlastně vůbec nevěděla, proč se přátelí právě s ní. Emma pro ni byla snad jen vzpomínkou, tichým připomenutím minulosti. Vždy trpělivě naslouchala jejím problémům, jejím trápením i radostem. Jako hadrová panenka. Arnika si teprve teď, po 4 letech uvědomila, že její kamarádka si nikdy nestěžovala, nikdy se s ní nepodělila o svou radost a nikdy se o nikom nezmiňovala. Až teprve teď si Arnika uvědomila, že svoji kamarádku vlastně vůbec nezná. Nevěděla nic o její rodině, nic o její duši, jejích přáních – radostech či strastech. „Kruci, sem to ale sobec.“ pomyslila si v duchu. Emma jakoby cítila, na co kamarádka myslí. Vzala ji jemně za ruku a usmála se. Ano,byl zvláštní den. Pro obě.

 

Jen co hustá tma začala olizovat poslední zbytky světlých míst, odebrala se Arnika do svého pokoje v podkroví. Nebyl ani malý,ani velký, prostě tak akorát. Arnika v něm měla pár míst, která jí byla příjemná a blízká. První bylo u okna. Každou noc, než ulehla, se dívala z okna na domy v sousedství; vlastně na veškerý život, který si plynul za oknem. Naplňovalo ji to klidem, který tolik potřebovala a který tolik hledala. Druhým místem byla panenka, stojící v jednom rohu pokoje. Arnika ji dostala k 10. narozeninám a byl to zároveň poslední dárek, který dostala od svého dědečka. Milovala tu panenku. Říkala jí Carmen. Dědeček jí často vyprávěl historky o cirkuse, o cirkusovém životě a o dobrodružných cestách, které cirkus podnikal. Právě Carmen byla její nejoblíbenější postavou z dědečkových vyprávěních. Nedostala však šanci se dědečka zeptat, odkud to všechno ví. Jejich cesty se rozdělily. Navždycky. Třetí a zároveň poslední místo dlelo u psacího stolu. Bylo to malé, ale velmi pohodlné křesílko na kterém odpočívala, snila a doufala. Doufala, že její život je pouhý sen, ze kterého se co nevidět probudí.

„Arniko!“ ozval se z přízemí maminčin hlas. „Ano?“, zareagovala Arnika. „Jen pojď dolů“, pokračovala maminka. Arnika se otráveně zvedla ze svého milovaného křesla a zamířila ke schodišti. Až když stála zhruba uprostřed  uslyšela vážné hlasy. Opatrně se zastavila a zaposlouchala se do rozhovoru,který probíhal v kuchyni. …“Nemůžeme to odkládat“….“Je dost velká, pochopí to.“ Arnika napůl zděšená a napůl v očekávání sešla do kuchyně. U stolu seděli tatínek a maminka, oba podivně, jakoby vyvedeni z míry. “Stalo se něco, mami?“, zeptala se Arnika ikdyž moc dobře věděla, jaká se jí dostane odpověď. „Bohužel stalo, miláčku. Jen pojď a sedni si. “Arnika se bez váhání vyhoupla na   první volnou židli a upřela své velké oči na matku. Ta si vyměnila pohledy s tatínkem a spustila: „Víš broučku, Emma.“ “Emma co?“, vykulila oči Arnika. „Nech mě domluvit, prosím.“, pokračovala spěšně maminka. Arnika viděla,že se jí to říká jen těžko. „Emma měla nehodu, před chvílí nám to volala její babička.“ Arnika ztuhla. Takovouhle novinku vskutku nečekala. Sklopila oči dolů a marně jimi pátrala po starém koberci. V kuchyni se rozhostilo ticho. Ticho, které bolelo a ze kterého vyvstávalo tisíce otázek, bez odpovědí. Arnika cítila bezmoc a strach. Najednou jakoby se probudila ze svého snění a přijmula realitu. „A-….-žije?“ zajíkala se, k slzám měla blízko. „Ano, ale…“ „Ale co!?“, zeptala se Arnika,skoro vykřikla. Tatínek pokračoval „Žije, ale lékaři se domnívají, že bude mít z té nehody určité následky.“ „Co tím myslí?“ ptala se opět Arnika roztřeseným hlasem. „Myslí,“ vložila se do hovoru maminka, „že bude mít vážně postižena některá centra v mozku, možná nenávratně…, je mi to moc líto zlato.“ Arnika na nic nečekala a rozběhla se po schodech do pokoje. Skočila do křesílka, vzala si Carmen a začala plakat. Když v tu chvíli něco zašramotilo v šuplíku naproti ní…