Byla jsem mladá a blbá

Vážně jsem nikdy nechtěla dopadnout tak jak dopadaj sebevrazi. Ale jednou to přijít muselo. Sebevražda, ať už oběšením, předávkováním, podřezáním nebo jiným způsobem. Většinou kvůli podělaný lásce, škole nebo rodičům. Jasně.

U mně to nebylo nic z toho. Prostě jsem se jednou rozhodla zkusit, jaký to bude pokusit se o sebevraždu. Proč, že jo. No co, chtěla jsem být zajímavá!

Byla jsem takovej člověk, kterýho snadno přehlídnete, protože splývá s davem. Taková klasická holka s dlouhejma vlasama a pěkným oblečením většinou sestávajícím z džínů, plátěnýho pásku a nějakýho trička. A právě proto jsem se nějak toužila odlišit.

Nechtěla sem ale kopírovat naší třídní hvězdu, která nosila nehorázně extravagantní hadry, vůbec se mně ten její styleček nelíbil.

No co, tak jsem jednou tak brouzdala po netu až jsem narazila na nějakou stránku o gotické subkultuře. No to bylo přesně to co jsem hledala!

Nejdřív mě fascinovala jejich odvaha vyjít na ulici v něčem takovým – takový těžký boty se šněrováním až po kolena, černý sukně, černý trička, černej mejkap…všechno černý a rudý. Jo, to bylo něco!

A pak ty obrázky, který mě nejdřív vyděsily – takový ty podřezaný a spol. Ale bylo v tom něco víc. Prostě paráda.

Tak sem tak začala chodit oblíkaná. První den to bylo celkem drsný. Všichni hned „Dominiko seš to ty?“ a já sem na ně koukala takovým tím temným pohledem vyjadřujícím „JÁ jsem GOTIK!“ Paráda. Byla jsem najednou známá po celý škole ale udržovala si odstup od těch „spodních“ jak jsem jim začala říkat.

Pak jsem si chtěla vyzkoušet, jaký to je se říznout. Vážení, mně se to celkem zalíbilo. Pomáhalo mi to nemyslet na všední problémy, třeba jak si zlepšit známky a tak. Máma byla furt někde v práci, s tátou jsme nežily a sourozence nemám.

Jo.. tak jsem se začala řezat pravidelně, až jsem se jednou tak naštvala na něco už nevím co a řízla jsem se tak hluboko, že ze mně teklo krve jak z vola. Radši jsem zavolala záchranku.

Když přijeli, byla jsem už napůl v bezvědomí.

Probrala jsem se v nemocnici, nade mnou sedí doktorka a říká: „Dominiko, zítra tě převezeme na oddělení pro sebevrahy.“ Aha, paráda.

V ten moment jsem si začala uvědomovat, že jsem udělala blbost když jsem se chtěla odlišovat. Jako pořád mám ten názor, že bych se odlišovat měla, ale tamto? To byl sakra extrém.

Teď to tady všechno sepisuju do takovýho deníčku, abych si to v hlavě utřídila. Až mě odsud pustí, budu zase taková jako dřív. Nebo se o to aspoň pokusím.

Jen nevím, co mě čeká v budoucnu. Už pořád budu mít nálapku „ta co se pokusila spáchat sebevraždu aby byla zajímavá“. Ale to já nechci. Jenže už to nejde vzít zpátky.

Byla jsem mladá a hlavně totálně blbá.